Category: Travel tips

Když někomu řeknu, že Olomouc je taková malá Praha, možná se na mě podívá trochu nechápavě. Ale pokud se po Olomouci chvíli procházíte, začnete chápat, co tím myslím.

Máme historické centrum, krásné kostely, paláce, věže, kašny, orloj, univerzitu, arcibiskupství i řeku. A dokonce jednu památku zapsanou na seznamu UNESCO. Jen to všechno najdete v mnohem komornějším měřítku.

A právě v tom je Olomouc krásná.

Olomouc – město historie i studentů

Olomouc je univerzitní město a jeho atmosféra je díky studentům úplně jiná než v některých historických městech, která po večerech téměř utichnou. Historie je tu doslova na každém kroku, ale zároveň je Olomouc živá, mladá a příjemně uvolněná.

Její historie sahá hluboko do středověku. Olomouc byla významným centrem Moravy a už v roce 1063 zde bylo založeno biskupství. V roce 1777 pak bylo povýšeno na arcibiskupství.

A právě arcibiskupství je jednou z věcí, které mohou připomínat Prahu.

Olomoucké arcibiskupství není jen název instituce. S městem je spojený celý soubor významných církevních staveb – od Arcibiskupského paláce přes katedrálu svatého Václava až po další kostely a historické objekty. A historie se zde opravdu neodehrávala jen v kostelech. V roce 1848 se například právě v Arcibiskupském paláci stal František Josef I. rakouským císařem.

Horní náměstí – malé srdce Olomouce

Pokud bych měla návštěvníkovi ukázat jen jedno místo, pravděpodobně bych ho poslala na Horní náměstí.

Tady najdete olomouckou radnici, slavný orloj, renesanční domy a paláce, několik kašen a především nádherný Sloup Nejsvětější Trojice.

Ten je od roku 2000 zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO a je považován za největší seskupení barokních soch v rámci jedné skulptury ve střední Evropě.

A právě tady začíná moje „malá Praha“.

Máme vlastní orloj

Ano, i Olomouc má svůj orloj.

Najdete ho na severní fasádě radnice a jeho historie sahá hluboko do minulosti. Jenže pokud čekáte klasický středověký orloj podobný tomu pražskému, budete možná překvapeni.

Současná podoba vznikla po těžkém poškození během bojů v květnu 1945. V letech 1949–1954 jej podle návrhu Karla Svolinského obnovili v duchu tehdejšího socialistického realismu. Mozaika tak místo tradičních náboženských motivů představuje například práci a život obyčejných lidí nebo folklorní motiv Jízdy králů.

A tak máme v Olomouci něco, co na první pohled připomíná Prahu, ale při bližším pohledu je úplně jiné.

Orloj navíc hraje každý den ve 12 hodin.

Kdysi tudy jezdily tramvaje

Dnes působí Horní náměstí jako klidné místo, kde se můžete procházet mezi historickými domy a posedět u kašen.

Ale nebylo tomu tak vždy.

Ještě v první polovině 20. století tudy projížděly tramvaje. Horní náměstí bylo dokonce jedním z míst, kde se tramvaje na tehdejší jednokolejné trati vyhýbaly. Tramvaje z náměstí definitivně zmizely v roce 1954.

Dnes je centrum mnohem klidnější. A pokud se zrovna nekoná nějaká akce, můžete si Horní náměstí vychutnat téměř bez ruchu dopravy.

Jen počítejte s jednou věcí – kočičí hlavy nejsou zrovna nejpohodlnější povrch na dlouhou procházku. Ale možná právě ony dávají náměstí část jeho charakteru.

Renesanční domy, paláce a kašny

Rozhlédněte se kolem sebe a zjistíte, že Horní náměstí není jen o velkých památkách.

Najdete tu renesanční měšťanské domy, historickou radnici i Edelmannův palác, který vznikl v 16. století spojením dvou gotických domů. Jeho bohatě zdobená fasáda patří k zajímavým připomínkám renesanční Olomouce.

A pak jsou tu kašny.

Olomouc je jejich městem a právě Horní náměstí jich má několik. Mezi ty nejvýraznější patří barokní Césarova kašna a Herkulova kašna. Jejich výzdoba vychází z antické mytologie.

A potom je tu jedna úplně jiná.

Arionova kašna a želva, kterou milují děti

Arionova kašna vznikla v roce 2002 při rekonstrukci Horního náměstí. Je dílem olomouckého rodáka, sochaře Ivana Theimera, a svým pojetím doplnila starší soubor olomouckých barokních kašen. A ano – je tu i velká želva, která je jedním z oblíbených prvků pro děti.

V létě navíc dostává kašna další podobu.

Květinovou.

Výstaviště Flora Olomouc ve spolupráci s městem pravidelně připravuje na Arionově kašně velká floristická aranžmá. Květiny se během sezony mění a s nimi i barevné ladění. Jednou můžete narazit na modrobílou kombinaci, jindy na růžovou, fialovou nebo třeba žlutou.

Není to náhoda. Olomouc je s květinami spojená už po desetiletí.

Výstava Flora Olomouc má tradici od roku 1958 a koná se dodnes, na jaře i na podzim. Výstaviště Flora se postupně stalo důležitou součástí identity města a právě díky němu si Olomouc vysloužila přezdívku města květin.

Spousta věží a kostelů

Praha má své stovky věží. Olomouc jich tolik samozřejmě nemá.

Ale když se vydáte na procházku historickým centrem, zjistíte, že věže a kostely jsou tu skoro na každém kroku.

Dominantou je především Dóm svatého Václava s vysokými věžemi. Nedaleko najdete také kostel svatého Mořice, kostel svatého Michala, kostel Panny Marie Sněžné a další sakrální stavby.

A právě díky množství kostelů, paláců a historických domů působí centrum mnohem větší, než ve skutečnosti je.

Olomoucí prošli i čeští králové

Olomouc nebyla v minulosti jen významným moravským městem. Jejími ulicemi procházeli také čeští králové.

Jedním z nich byl Václav III., poslední mužský Přemyslovec. Právě v Olomouci se jeho život tragicky uzavřel. 4. srpna 1306 byl zavražděn na dnešním Václavském náměstí. Jeho smrtí po meči vymřel rod Přemyslovců, který vládl českým zemím více než čtyři století.

Když dnes procházíte Václavským náměstím kolem katedrály svatého Václava, možná si ani neuvědomíte, že právě tady se odehrála jedna z událostí, která zásadně změnila české dějiny.

Olomouc nejsou jen památky

A právě tady podle mě začíná být Olomouc zajímavá ještě víc.

Když projdete historické centrum, nemusíte pokračovat jen od jednoho kostela k druhému. Olomouc má totiž nádherné parky, které prakticky obepínají historické centrum.

Bezručovy sady, Smetanovy sady nebo Čechovy sady jsou ideální na chvíli odpočinku.

A pokud chcete ještě více přírody, můžete se vydat k řece Moravě a na náplavku. Procházka podél vody nabízí úplně jinou atmosféru než historické centrum.

Najednou jste jen pár minut od památek, ale město působí mnohem klidněji.

Proč tedy Olomouc?

Možná právě proto, že tu najdete od každého něco.

Historické centrum.
UNESCO.
Orloj.
Kašny.
Kostely a věže.
Arcibiskupský palác.
Univerzitu a studentský život.
Parky.
Řeku.
Kavárny.
A spoustu historie, která není na první pohled vidět.

A přitom se nemusíte prodírat davy turistů jako v Praze.

Olomouc je podle mě takový skrytý poklad České republiky. Město, které zatím mnoho zahraničních turistů neobjevilo – a možná právě proto si tu můžete historické centrum užít trochu jinak.

A přitom je dobře dostupná. Do Olomouce vede železnice a díky poloze na Moravě je město dobře dosažitelné z dalších částí České republiky. Pro návštěvníky ze zahraničí jsou relativně blízko také letiště v Brně a Ostravě.

Takže až budete příště přemýšlet, kam v České republice vyrazit za historií, architekturou a příjemnou atmosférou, možná nemusíte mířit rovnou do Prahy.

Zkuste Olomouc.

Možná zjistíte, že tahle malá Praha má své vlastní kouzlo.

Chcete Olomouc poznat ještě podrobněji?

Připravuji praktického průvodce Olomoucí a okolím s podrobnými itineráři, mapami a tipy na výlety. Pokud vás Olomouc láká, sledujte Explore with Iveta – průvodce najdete brzy právě tady.

Přijela jsem na Zakynthos s představou krásného řeckého ostrova.

Modré moře. Bílé útesy. Malé taverny. Pláže. A možná jedna nebo dvě želvy.

Co jsem ale nečekala, bylo, jak rychle mi ostrov začne připadat povědomý.

Začalo to vlastně hned po přistání.

Transfer z letiště jsme měli domluvený předem, ale při placení byla najednou cena jiná, než na jaké jsme se původně dohodli. Zrovna takhle jsem si přivítání na ostrově nepředstavovala.

Rozhodli jsme se proto, že po zbytek pobytu budeme raději mít vlastní auto a s ním i větší svobodu.

Chtěli jsme ostrov poznat, ne jen strávit celý týden na jedné pláži.

A nakonec se ukázalo, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí celé cesty.

Nějak se vždycky domluvíte

Jedna z prvních věcí, která mě překvapila, byla, jak snadné je na Zakynthosu se domluvit.

Pamatuji si, jak jsem vešla do malého obchůdku a za pultem uviděla starší paní. Upřímně jsem si nebyla jistá, jak to s tou angličtinou zvládneme.

Zvládly jsme to dokonale.

Ona mluvila anglicky, já také a všechno najednou působilo úplně přirozeně.

Musela jsem se usmát, protože Zakynthos má s Británií docela zajímavé spojení. Ostrov byl v letech 1815 až 1864 pod britskou ochranou jako součást Spojených států Jónských ostrovů. V roce 1864 se pak Jónské ostrovy staly součástí Řecka.

Samozřejmě bych netvrdila, že právě proto dnes všichni mluví anglicky. Zakynthos je velmi mezinárodní turistická destinace a angličtina je na mnoha místech jednoduše součástí každodenní komunikace.

Přesto mi přišlo trochu vtipné přijet na řecký ostrov a zjistit, že angličtina se tu cítí tak trochu jako doma.

Možná právě tohle bylo jedno z prvních malých překvapení, která si pro mě Zakynthos připravil.

Lidé nám začali připadat povědomí

Přijeli jsme ve druhém týdnu července.

Byla už hlavní letní sezóna, přesto jsme nezažívali žádné neustálé davy turistů. Večer jsme se mohli úplně v klidu procházet podél pobřeží a po pár dnech se stalo něco docela milého.

Začali jsme potkávat stejné lidi.

Stejné prodejce.

Stejné tváře.

Tu úsměv, tam pár slov.

Ostrov pro nás pomalu přestával být anonymním místem.

Naše hostitelka Katerina byla neuvěřitelně milá a vždycky ochotně poradila, kam se vyplatí vyrazit. A pak se stalo něco, co jsem rozhodně nečekala.

Jeden z místních nám půjčil vlastní auto.

Jen tak.

Bylo to vlastně úplně jednoduché gesto, ale nějak mi utkvělo v paměti.

Protože když cestujete, samozřejmě si pamatujete velká a slavná místa. Ale někdy se do vašeho příběhu, který si odvezete domů, mnohem víc zapíše obyčejná laskavost člověka, kterého jste právě poznali.

Dezert s výhledem

Jedním z Katerininých tipů byl Windmill.

Vyrazili jsme tam a objednali si místní dezert frygania.

Byl výborný.

Ale nejvíc si z toho místa nepamatuji samotný dezert.

Pamatuji si ten výhled.

V tu chvíli jsem neměla pocit, že bych chtěla být někde jinde.

Z terasy jsme se dívali do okolní krajiny. Všude kolem rostly olivovníky a za nimi se na obzoru rozprostíralo nekonečné moře.

Olivovníky jsou na Zakynthosu opravdu všude a ostrov produkuje skvělý olivový olej. Nemohli jsme proto odjet bez toho, abychom si nějaký přivezli domů jako suvenýr – malou chuť Zakynthosu, kterou si můžeme vychutnat ještě dlouho po návratu z dovolené.

A možná právě tohle je jeden z nejhezčích suvenýrů, které si můžete z ostrova přivézt.

Tohle mám na cestování opravdu ráda.

Někdy nepotřebujete žádnou slavnou památku.

Stačí stůl, něco dobrého k jídlu a krásný výhled.

Poznat Zakynthos z moře

Samozřejmě jsme se vydali i na loď.

A z moře vypadal Zakynthos úplně jinak.

Útesy najednou působily mnohem vyšší. Objevily se jeskyně, které ze souše nebyly vidět. Malé ostrůvky a skrytá zákoutí se najednou staly součástí krajiny.

Jako bychom ostrov viděli poprvé.

A pak jsme uviděli karetu obecnou.

Caretta caretta.

Plavala vedle naší lodi a několik vteřin jsme ji všichni jen pozorovali.

Pak si jí někdo všiml.

„Je tam želva!“

A najednou…

tam byli všichni.

Jedna loď za druhou.

Bylo to skoro úsměvné.

Přijeli jsme za želvami, ale když vidíte, jak se kolem jedné z nich začnou shromažďovat desítky lodí, nejde se nezeptat, co si o tolika návštěvnících myslí samotná želva.

Byl to krásný okamžik, ale zároveň trochu nepříjemný.

Možná právě v tom spočívá zvláštní stránka cestování do míst, kde je hlavní atrakcí samotná příroda.

Přijedete, protože ji chcete vidět.

A pak si uvědomíte, že někdy je to nejlepší, co pro ni můžete udělat, nechat jí trochu prostoru.

Gerakas patří želvám

Další tvář Zakynthosu jsme poznali na pláži Gerakas.

Je to nádherná, dlouhá písečná pláž, ale zároveň také důležité místo, kam karety obecné připlouvají klást vejce.

V písku byla vyznačená místa s hnízdy, která nám připomínala, že tohle není jen obyčejná pláž pro turisty.

Platí tu pravidla.

Po západu slunce se pláž zavírá, aby byly želvy a jejich hnízdiště v bezpečí.

A vlastně se mi to líbilo.

Tentokrát jsme byli návštěvníky my.

Tahle pláž tu nebyla jen pro nás.

Navagio z výšky

Samozřejmě jsme nemohli opustit Zakynthos, aniž bychom viděli Navagio.

Slavný vrak lodi.

Pláž, která se objevila na tolika fotografiích, že máte skoro pocit, jako byste tam už byli, ještě než skutečně dorazíte.

Jenže vidět ji na vlastní oči bylo přece jen něco jiného.

Stáli jsme vysoko nad zátokou a několik hodin čekali ve frontě mezi davy turistů, abychom se na vyhlídce mohli na chvíli zastavit. A pak jsme konečně uviděli slavný vrak, obklopený bílými útesy a neuvěřitelně modrou vodou.

Výhled byl nádherný.

Samotný zážitek mě ale zklamal.

Po tak dlouhém čekání a ve společnosti tolika dalších návštěvníků nebylo skoro možné se jen zastavit a všechno si v klidu vychutnat.

Samotná pláž byla navíc uzavřená kvůli riziku sesuvů a nestabilním útesům, takže to nebylo Navagio, jaké jsem si podle všech těch fotografií představovala.

A možná právě proto mi v paměti zůstalo tak silně.

Nešlo o to dostat se dolů na písek.

Šlo o to stát tam nahoře a dívat se na něco, co se díky tisícům fotografií stalo téměř neskutečným – a zjistit, že ani ta nejznámější místa nemusí být taková, jaká od nich očekáváme.

Co jsem si ze Zakynthosu odvezla

Procestovali jsme hlavně jižní a západní část ostrova.

Viděli jsme známá místa.

Vyrazili jsme na moře.

Hledali jsme želvy.

Stáli jsme nad Navagiem.

Ochutnali jsme místní dezert s krásným výhledem.

Ale když dnes přemýšlím o Zakynthosu, nevzpomínám si jen na tohle.

Vzpomínám si na starší paní v malém obchůdku, která mluvila anglicky.

Vzpomínám si, jak jsme každý den potkávali stejné lidi podél pobřeží.

Vzpomínám si, jak nám Katerina pokaždé doporučila další místo, kam bychom mohli vyrazit.

Vzpomínám si na želvu, která plavala vedle naší lodi.

A vzpomínám si na místního člověka, který nám natolik důvěřoval, že nám půjčil vlastní auto.

Možná právě proto mě Zakynthos překvapil.

Ne proto, že měl krásné pláže nebo úchvatné útesy. To jsem očekávala.

Překvapil mě tím, že někde mezi mořem, silnicemi, malými obchůdky a lidmi, které jsme potkávali znovu a znovu, začal ostrov působit zvláštně povědomě.

A právě taková místa si člověk většinou pamatuje nejdéle.

Londýn můžete poznávat mnoha způsoby.

Podle mapy.

Podle průvodce.

Podle toho, kde je nejlepší výhled.

Nebo podle filmů.

A právě ten poslední způsob může bavit většinu z nás, protože každý si najde svůj příběh.

A pak nejdete jen kolem nějaké ulice nebo trhu.

Říkáte si:

„Počkej… tohle znám.“

A najednou má Londýn další rozměr.

Nemusíte kupovat vstupenky, rezervovat prohlídku ani stát dvě hodiny ve frontě.

Stačí se projít.

A dívat se trochu pozorněji.

Leadenhall Market: místo, kde Harry začínal svou kouzelnickou cestu 🪄

Leadenhall Market jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít.

A pokud máte teenagery, je dost pravděpodobné, že právě tohle místo je bude zajímat.

Budova je krásná sama o sobě – barevné viktoriánské průčelí, skleněná střecha a atmosféra, kvůli které máte pocit, že jste se na chvíli ocitli někde ve filmu.

A vlastně jste.

Leadenhall Market se objevil v prvním Harrym Potterovi. Harry tudy prochází s Hagridem během své první cesty za kouzelnickými potřebami.

A teď přichází malý Harry Potter detektivní úkol. 😄

V Bull’s Head Passage hledejte číslo 42.

Právě tady najdete modré dveře, které ve filmu posloužily jako vstup do Děravého kotle (The Leaky Cauldron).

Takže pokud budete v Leadenhall Marketu, nemusíte jen obdivovat krásnou architekturu.

Zkuste najít No. 42 Bull’s Head Passage a představte si, že za těmi dveřmi právě mizí Harry s Hagridem do kouzelnického světa.

A jedna důležitá poznámka, protože se to na internetu občas plete:

není to Ollivanderův obchod s hůlkami.

Harryho hůlka si ho vybrala v obchodě Ollivander v Příčné ulici, který byl vytvořen jako filmová kulisa. Skutečný obchod s hůlkami tedy v Leadenhall Marketu nenajdete.

Leadenhall Market ale v Harry Potterovi svou roli opravdu má – a podle mě je mnohem zábavnější vědět přesně, na co se při návštěvě dívat.

A nejlepší na tom je, že vás to nestojí ani libru.

Borough Market: Harry Potter a Bridget Jones na jednom místě

Borough Market jsem také viděla.

Tedy přesněji řečeno – prošla jsem kolem něj.

Bylo pondělí a trh byl zavřený.

Takže žádné ochutnávání, žádné „dáme si něco dobrého“ a žádné romantické filmové scény.

Jen zavřené stánky.

Londýn mi tím poněkud připomněl, že není filmové studio a ne všechno funguje přesně ve chvíli, kdy se to hodí turistovi. 😄

Ale i tak jsem si místo poznamenala.

Protože Borough Market má opravdu zajímavou filmovou minulost.

Objevuje se v Harry Potterovi a jeho okolí je velmi silně spojené také s Bridget Jones.

Právě tady se nachází dům, který ve filmu představoval Bridgetin byt.

Pokud jste vyrůstali na Bridget Jones, tohle místo možná poznáte.

Je na adrese 8 Bedale Street, přímo nad The Globe Tavern u Borough Market.

Dnes už samozřejmě nevypadá úplně jako ve filmu, ale místo najdete snadno.

A ano – můžete si ho prohlédnout úplně zdarma. 😄

A ještě jeden detail pro filmové nadšence:

5 Bedale Street bylo ve filmu použito jako řecká restaurace, kde se poprali Mark Darcy a Daniel Cleaver.

A to je na Londýně krásné.

Na jednom místě můžete chvíli hledat stopu Harryho Pottera a o pár metrů dál si představovat Bridget, jak řeší svůj život, práci, chlapy a další katastrofy.

Tower Bridge: Londýn, který znáte, i když jste tu nikdy nebyli

Tower Bridge snad ani nepotřebuje představovat.

Je to jeden z těch obrazů Londýna, které člověk zná dávno předtím, než do Londýna vůbec přijede.

A filmům se samozřejmě nevyhnul.

Objevil se například v Bridget Jones’s Diary.

A nemusíte přitom platit za vstup dovnitř.

Stačí přijít k Temži.

Podívat se na most.

A chvíli zůstat.

Protože některá místa fungují nejlépe právě takhle.

Bez programu.

Bez seznamu.

Jen se dívat. A pokud budete mít štěstí na světlo, možná pochopíte, proč se Londýn filmařům tak líbí.

Westminster: Londýn, který znáte z obrazovky

Big Ben.

Westminster.

Parlament.

Temže.

Tady už se vlastně nemusíte ani ptát, jestli se tu něco natáčelo. Londýn se tu natáčí skoro sám.

Big Ben, Parliament Square, Houses of Parliament, Westminster Bridge a další místa v této části Londýna se objevují ve filmech a televizních produkcích znovu a znovu.

A právě tady bych doporučila nic neplánovat.

Jen se projít.

Přejít Westminster Bridge.

Podívat se zpátky na parlament.

Pokračovat podél Temže.

A občas si připadat, že jste vstoupili přímo do nějakého filmu.

Protože pravděpodobně ano. Jen si možná nevzpomenete do kterého. 😄

St James’s Park: trochu jiný Londýn

Po rušném Westminsteru můžete udělat něco velmi jednoduchého.

Zajít do St James’s Park.

Žádné vstupné.

Žádná atrakce, kterou musíte „stihnout“.

Jen park uprostřed Londýna.

Cestičky, voda, stromy, lavičky a výhledy.

A najednou jste z ruchu centra pryč.

Právě taková místa mám na Londýně ráda.

Nemusíte pořád někam běžet.

Někdy stačí na chvíli zpomalit.

A pokud máte pocit, že jste park někde viděli ve filmu, vůbec bych se nedivila.

Londýn má tolik filmových lokací, že je někdy jednodušší ptát se, co se v něm nenatáčelo.

Canary Wharf: když chcete filmový Londýn trochu jinak

Canary Wharf je úplně jiný Londýn.

Mrakodrapy.

Sklo.

Voda.

Moderní architektura.

Lidé v oblecích.

A pocit, že jste se najednou ocitli v nějakém filmu o velkých penězích, tajných schůzkách nebo světě, kde všichni někam strašně spěchají.

Tady jsem byla.

A právě proto jsem ho zařadila i do svého londýnského itineráře.

Canary Wharf se skutečně objevilo jako filmová lokace například ve filmech Love Actually, 28 Days Later a Rogue One: A Star Wars Story.

A přestože to není ten Londýn z pohlednic, stojí za to ho vidět.

Je to Londýn současný.

Trochu chladný.

Trochu elegantní.

A úplně jiný než Westminster nebo St James’s Park.

Leake Street Tunnel: místo na příště

A pak je tu jedno místo, které jsem tentokrát nenavštívila.

Ale už ho mám na seznamu.

Leake Street Tunnel.

Tunel pod Waterloo Station, který je známý svou graffiti výzdobou.

A právě to je důvod, proč ho chci při další návštěvě Londýna vidět.

Ne kvůli dokonalé historické architektuře.

Právě naopak.

Je syrový, barevný a trochu chaotický.

Prostě jiný Londýn.

Tunel a jeho okolí se objevily v různých filmech, seriálech, reklamách i hudebních videoklipech.

Takže tentokrát jsem ho vynechala.

Ale příště?

Už vím, kam půjdu.

Londýn nemusíte jen „odškrtávat“

Na Londýně se mi líbí jedna věc.

Že ho můžete pokaždé poznat trochu jinak.

Jednou jdete za Big Benem.

Podruhé za Harrym Potterem.

Potřetí hledáte místa z Bridget Jones.

A počtvrté vás třeba úplně náhodou zavede cesta do malé uličky, o které jste předtím vůbec nevěděli.

A právě proto bych filmová místa nevnímala jako další seznam, který musíte odškrtnout.

Spíš jako malé příběhy navíc.

Nemusíte kvůli nim měnit celý itinerář.

Stačí si je přidat k místům, kolem kterých stejně půjdete.

Leadenhall Market navštívit.

Borough Market si příště nechat na den, kdy bude otevřený.

U Tower Bridge se chvíli zastavit.

Westminster projít bez spěchu.

V St James’s Parku si sednout.

Canary Wharf si nechat na úplně jinou tvář Londýna.

A Leake Street Tunnel?

Ten počká na příště.

Protože možná právě o tom cestování je.

Nemusíte vidět všechno.

Některá místa je hezké nechat si na další cestu. A mít důvod se vrátit.

Londýn z různých pohledů

Tato místa jsou součástí mého londýnského itineráře, který jsem připravila jako první seznámení mých synů s Londýnem.

Nechtěla jsem jim ukázat jen klasické památky.

Chtěla jsem, aby poznali Londýn z různých pohledů.

Historický versus moderní.
Rušný versus pomalý.
Filmový versus každodenní.

Proto jsme se během čtyř dnů podívali na ikonická místa, ale zároveň i do částí Londýna, které ukazují jeho úplně jinou tvář.

A právě z toho vznikl můj 4denní itinerář Londýna.

Pokud se do Londýna chystáte poprvé a nechcete každý den jen běhat od jedné památky ke druhé, můj itinerář vám může pomoct s prvním seznámením s městem. Najdete v něm místa, která jsme během čtyř dnů navštívili, i tipy, jak si poznávání Londýna užít vlastním tempem.

Our family itinerary full of history, views, walks and one trip to the iconic Forth Bridge.

Edinburgh was the start of our Scottish adventure. We are only just preparing for a longer trip around Scotland, but as we wanted to enjoy Edinburgh at a more relaxed pace, we decided to head off on a four-day city break.

Edinburgh is precisely the sort of city where you can walk for days and still feel like you've missed something.

The historic centre, a castle towering over the city, narrow streets, green parks, views from the hills and modern architecture. And just when you feel you have explored Edinburgh inside out, you can hop on a train and be by the sea in no time.

Four days ultimately proved enough for our initial introduction. But definitely not for getting to know the whole of Edinburgh.

Here is our Edinburgh as we got to know it over four days.

We didn't manage to do anything else on the first evening

We arrived in the evening, it was already pitch black everywhere, and my roaming didn't work at all. Suddenly I had to start functioning just like in the days before Google Maps, timetables, and everything you can now find on the internet with a single click.

We went outside and luckily buses were standing right in front of the airport. I walked along a few stops and started to figure out which of them would take us closest to our accommodation.

It is a good thing I know English. Even if understanding a Scot is not quite the same as understanding a Brit. 😁

He won in the end Airlink 100 City Centre Express, which brought us to the Edinburgh West End area in about 30 minutes.

We checked in and, as it was already late, there was no major exploring of Edinburgh that evening. We bought some things for breakfast and went to get some rest.

So, we didn't see Edinburgh on the first evening. It was plunged into darkness – and actually, we didn't mind at all.

The morning Edinburgh started winning us over

In the morning we set off on foot towards Edinburgh Castle. The streets were almost empty, with not a soul around. After about fifteen minutes of walking, we passed through a typical Edinburgh street with shops, a school and old tenement buildings, and suddenly before us opened up Grassmarket.

The square struck me with its atmosphere, even though at the time I had no idea of its history. Only later did I find out that in the Middle Ages it used to be a noisy market full of livestock and merchants, but also a grim place of public executions, which gave it a dark reputation. It was right here that the incredible story of a woman who survived her own hanging and returned to life also took place.

Today, however, the Grassmarket is completely different. Colourful houses, restaurants, pubs, and above all Edinburgh Castle, which towers directly above the square, create a place that I think you will fall in love with upon your very first visit.

And my husband surprised me too. He didn't really want to go to Edinburgh at first – „Everyone goes to Dubai, after all.“ argued. 😁

But right here, something changed. He looked around for a moment and then said:

„It is lovely here.“

And I think Edinburgh gained another fan at that moment.

Furthermore, the atmosphere of Scotland was beautifully enhanced by a small souvenir shop – Scottish kilts, bagpipes, scarves and other things that immediately remind you that you are truly in Scotland.

Edinburgh Castle: a first encounter with history

Edinburgh Castle towers over the city and on a first visit you simply cannot miss it.

From the Grassmarket we climbed up to the castle, and along the way we realised that the photographs are a bit deceiving. It's really uphill. 🙂

However, the castle itself did not disappoint us. We spent about two hours here, gradually walking through the individual courtyards and exhibitions.

I especially enjoyed the stories connected with Scottish history and the views of the city. I also bought an audio guide. If you speak English, I definitely recommend it. At individual spots you can listen to interesting facts connected with the castle and the audio guide stays in your mobile app even after the visit. So you can play some of the stories back home and transport yourself back to Edinburgh for a little while.

Our son found his own attraction, though – robotic lawnmower, which bravely managed the steep slope around the castle. 😁

And that is precisely what is lovely about travelling with children. You think you are going for the history, and the child takes away a completely different experience.

Admission to Edinburgh Castle I would definitely buy it in advance.

When you need to switch off for a bit

After the historic centre, we headed to the park Princes Street Gardens. Chtěli jsme si hrad prohlédnout i z úplně jiného úhlu a já jsem měla ještě jeden důvod – chtěla jsem zajít do knihkupectví Waterstones.

Cestou do parku jsme prošli kolem starých náhrobků, které celému místu dodávají trochu tajemnou atmosféru. Je až zvláštní, jak se tady rušné město během pár kroků změní v klidné místo přímo pod hradem.

Došli jsme až k Ross Fountain, odkud je krásný výhled na Edinburgh Castle. Tahle zdobná litinová kašna má také zajímavý příběh. V roce 1862 ji na Velké výstavě v Londýně zaujal edinburský výrobce zbraní Daniel Ross, který ji koupil a daroval městu. Do Edinburghu dorazila rozložená na 122 kusů a v Princes Street Gardens byla instalována v roce 1872.

Odtud jsme vyšli na Princes Street a zamířili do Waterstones. Mám totiž slabost pro knihkupectví a z cest si často vozím knihu jako vzpomínku. Ani tentokrát jsem neodolala.

Pak už jsme začali hledat něco k jídlu. Chtěli jsme si vyzkoušet atmosféru typické britské hospůdky, a tak jsme zamířili do Rose Street. Měli jsme štěstí – v The Rose & Crown zrovna probíhala Happy Hour, takže jsme se dobře najedli a ještě za příjemnou cenu. Po dopoledni plném historie a chození jsme tak na chvíli zpomalili. Jenže náš den v Edinburghu ještě zdaleka nekončil. Odpoledne jsme se rozhodli na chvíli opustit centrum a vydat se vlakem směrem k moři.

A pak jsme si udělali výlet k moři

Jedním z mých oblíbených momentů bylo rozhodnutí na chvíli Edinburgh opustit.

Z Haymarket jsme sedli na vlak, abychom okusili i trochu místního života, a vystoupili ve stanici Dalmeny. Po vystoupení z vlaku jsme se vydali pěšky směrem k městečku South Queensferry. Chvíli jsme šli cestou, kterou bych asi nejlépe popsala jako „buš“, a pak se před námi najednou objevil Forth Bridge – obrovský červený železniční most přes Firth of Forth.

Byla to úplně jiná tvář Skotska.

South Queensferry je malé přímořské městečko s barevnými domy, přístavem a výhledy na všechny tři mosty.

My jsme přijeli v březnu, takže jsme tu měli hlavně klid a minimum turistů. Mrzelo mě jen jedno. Plavby za papuchalky začínají až později na jaře, kdy sem přilétají hnízdit, takže jsme je tentokrát neviděli.

Ty si musíme nechat na příště.

Edinburgh z výšky vypadá ještě lépe

Další ráno jsme se na Grassmarket vrátili, tentokrát ale shora. Prošli jsme nenápadnou uličkou se schody The Vennel Viewpoint, odkud se před námi otevřel neuvěřitelný pohled na Edinburgh Castle.

Bylo zajímavé vidět hrad zase z úplně jiné perspektivy. Už jsme ho prošli, viděli z Grassmarketu i z Princes Street Gardens, ale právě tady mezi kamennými schody a domy působil možná nejfotogeničtěji.

Odtud jsme pokračovali do National Museum of Scotland. Obrovského muzea, kde si podle mě každý najde něco svého. Historie, příroda, věda, technologie i známá ovce Dolly.

My jsme tu nakonec strávili celé dopoledne a klidně bychom vydrželi ještě déle. Budova je krásná sama o sobě a navíc se můžete podívat na střechu, odkud je nádherný výhled na celý Edinburgh.

A to všechno zdarma.

Je to také skvělá záchrana, pokud vám v Edinburghu začne pršet.

Royal Mile a příběhy, které můžete snadno přehlédnout

V poledne jsme se vrátili zpět do centra a prošli se po Royal Mile.

Je to hlavní historická tepna Edinburghu, která spojuje Edinburgh Castle s Palace of Holyroodhouse. Pro turisty je to samozřejmě jedno z nejvyhledávanějších míst ve městě, ale i tady se dají objevit věci, kolem kterých byste jinak jednoduše prošli.

Nás například místní Skot upozornil na nenápadnou cedulku připomínající poslední veřejnou popravu v Edinburghu. Ta se zde konala v roce 1864 a odsouzeným byl George Bryce.

Místo najdete na rohu Lawnmarket a George IV Bridge. Na zdi hledejte malou mosaznou desku a přímo pod ní jsou v dlažbě tři mosazné destičky označující místo, kde kdysi stála šibenice.

Bez upozornění bychom kolem něj pravděpodobně prošli, aniž bychom si ho všimli.

A právě to mě na Edinburghu bavilo. I na těch nejrušnějších místech se skrývají příběhy, které nejsou na první pohled vidět.

A pak jsme našli něco, co jsme vůbec nehledali

Cestou na Calton Hill jsme se postupně dostali i do jiné části Edinburghu.

Najednou jsme se ocitli mezi modernějšími budovami a před námi se objevila výrazná stavba hotelu W Edinburgh.

Jeho střecha je natolik zvláštní, že jsme si ji nejdříve prohlíželi z dálky a přemýšleli, co to vlastně je.

Až později jsme zjistili, že právě tato stavba patří k nejvýraznějším moderním dominantám města.

Takže pokud cestujete s dětmi, můžete jim místo další památky zadat malý úkol:

Najděte v Edinburghu tu nejpodivnější střechu. 😁

Calton Hill jako tečka za dnem

Calton Hill patří mezi nejstarší veřejně přístupná procházková a vyhlídková místa v Británii, která byla od 18. století cíleně upravována tak, aby sloužila obyvatelům města k procházkám a odpočinku.

Na Calton Hill jsme vystoupali až pozdě odpoledne.

A udělali jsme dobře.

Slunce už pomalu zapadalo a před námi se otevřel výhled na celý Edinburgh. Historické centrum, moderní budovy, moře v dálce a monumenty připomínající antické stavby. Na chvíli jsme se jen posadili a dívali se.

Calton Hill patří mezi místa, kam se podle mě vyplatí přijít právě později během dne. Máte čas nikam nespěchat a jen pozorovat město pod sebou.

Právě tady jsem si uvědomila, že Edinburgh není krásný jen kvůli svému hradu.

Je krásný jako celek.

Čtyři dny? Na první návštěvu ano. Na celý Edinburgh ne.

Čtvrtý den už záležel hlavně na čase našeho odletu.

Pokud máte let až večer, můžete ještě navštívit Edinburgh Zoo. My jsme už tentokrát nic dalšího nestíhali, takže jsme si dali klidné ráno, sbalili se a vyrazili směrem na letiště.

A možná to bylo dobře.

Protože Edinburgh jsme si užili bez pocitu, že musíme každý den odškrtnout deset míst.

Za čtyři dny jsme viděli hodně, ale rozhodně ne všechno.

A vlastně je to dobře.

Co se hodí vědět před cestou do Edinburghu

Edinburgh se dá skvěle poznávat pěšky. My jsme většinu města prošli právě takto a místní dopravu využili hlavně při cestě z letiště a mimo centrum.

Jen jedna rada je podle mě opravdu důležitá:

Vezměte si pohodlné boty a počítejte i s nepřízní počasí. Jste ve Skotsku!

Edinburgh je plný kopců, schodů a dlažebních kostek. Některá místa na mapě vypadají, že jsou hned za rohem, ale pak zjistíte, že mezi vámi a cílem stojí ještě pořádný kopec. 🙂

Pokud letíte do Velké Británie, nezapomeňte také před cestou zkontrolovat aktuální podmínky vstupu a vyřídit vše potřebné.

A pokud plánujete návštěvu Edinburgh Castle, vstup bych stejně jako my koupila předem.

Edinburgh bych si prošla znovu

Edinburgh jsme si užili po svém. Prošli jsme hrad, Royal Mile, Grassmarket, Calton Hill, muzeum a vydali se i k Forth Bridge.

A přesto mám dnes pocit, že jsem v Edinburghu nechala ještě spoustu příběhů nedokončených.

Čtyři dny nám stačily na to, abychom se do Edinburghu zamilovali. Nestačily ale na to, abychom ho poznali celý.

Možná právě proto je to místo, kde bych s poznáváním Skotska klidně začala znovu.

A pokud se do Edinburghu chystáte poprvé a chcete vidět, jak jsme si jednotlivé dny naplánovali, připravila jsem také podrobný čtyřdenní itinerář.

Když jsem se po třiceti letech vrátila do Londýna, uvědomila jsem si jednu věc – Londýn nejsou jen historické budovy jako Houses of Parliament, Big Ben nebo Tower Bridge.

Londýn má mnoho tváří.

Ta první, kterou si většina návštěvníků zamiluje, je ikonická a historická. Červené autobusy, telefonní budky, královské paláce a uličky s typickou londýnskou atmosférou.

Ale Londýn, který jsem znala v devadesátých letech, už dávno není stejný. Za posledních třicet let se proměnil v moderní metropoli plnou skleněných mrakodrapů, nových čtvrtí a míst, která by člověk v tehdejším Londýně vůbec nenašel.

Když porovnám Londýn tehdy a dnes, přiznám se, že mám stále trochu raději jeho starší podobu – bez London Eye, bez nekonečných skleněných věží a bez dnešního uspěchaného tempa.

Přesto je jedna proměna, která mě opravdu zaujala. A tou jsou londýnské Docklands.

Thames Barrier – futuristická stavba na Temži

Naše cesta za moderním Londýnem začala u Thames Barrier.

Tato obrovská stavba vznikla jako reakce na ničivé povodně v roce 1953, kdy velká voda způsobila v Londýně rozsáhlé škody. Jejím úkolem je chránit město před přílivovými vlnami a zabránit tomu, aby mořská voda pronikla do Londýna.

Do provozu byla uvedena v roce 1982 a dodnes patří mezi největší pohyblivé protipovodňové bariéry na světě.

Na první pohled působí téměř jako něco ze sci-fi filmu nebo Transformers. Obrovská kovová vrata, která se při uzavření zvednou z řeky a dokážou zastavit celý tok Temže. Design stříbrných kopulí je překvapivě nadčasový a technologie byla na svou dobu opravdu výjimečná.

Bariéra se pravidelně testuje a pokud vás zajímá technika, stojí za to naplánovat návštěvu v době, kdy se zavírá. Více informací o návštěvě najdete zde.

Procházka podél Temže – Londýn, který turisté často nevidí

Od Thames Barrier jsme pokračovali pěšky podél řeky směrem ke stanici metra North Greenwich Station.

Čeká vás přibližně 1,5 km dlouhá procházka po Thames Path, značené stezce podél Temže.

A právě tato část mě bavila možná víc než přeplněná turistická místa v centru.

Najdete zde úplně jiný Londýn:

• pozůstatky starých doků,
• moderní bytové domy,
• industriální zákoutí,
• pouliční umění,
• minimum turistů.

Je to trochu jiný, místy až lehce industriální nebo postapokalyptický Londýn. Místo, kde je stále cítit historie Docklands.

Doporučuji vzít si s sebou vodu, protože občerstvení zde není příliš mnoho.

Pokud se vám nechce jít celou trasu pěšky, můžete část cesty zkrátit autobusem.

Canary Wharf – město budoucnosti uprostřed starých doků

A potom přijde kontrast, který mě opravdu překvapil.

Canary Wharf.

Místo, které dnes působí jako futuristické město plné mrakodrapů, skla, vody a mostů.

Navštívili jsme ho v sobotu v lednu kolem poledne a čekala nás naprostá prázdnota. Něco, co se v Londýně jen tak nevidí.

Po ruchu centra města to bylo snad nejklidnější místo, které jsme během celé cesty navštívili.

Canary Wharf je velmi fotogenické. Najdete zde moderní architekturu, sochy, světelné instalace i současné umění. Doporučuji nechat si čas a jen tak se procházet kolem vodních kanálů.

A ano – objevili jsme zde i fish and chips.

Trochu jsem doufala, že najdu klasické fish and chips zabalené v papírovém kornoutu, jak si je pamatuji z doby před třiceti lety. Bohužel i místní Londýňané mi potvrdili, že tato tradice už téměř zmizela.

Jak se z londýnských doků stalo finanční centrum Evropy

Při procházce Canary Wharf je téměř neuvěřitelné, že zde kdysi bývaly jedny z nejrušnějších doků na světě.

Téměř dvě století sem připlouvaly lodě s nákladem kávy, cukru, rumu nebo dřeva. Oblast Isle of Dogs byla srdcem londýnského obchodu a průmyslu.

West India Import Docks byly otevřeny už v roce 1802 a právě díky obchodu získala tato část Londýna svůj význam. Název Canary Wharf vznikl podle dovozu ovoce a zeleniny z Kanárských ostrovů.

S nástupem kontejnerové dopravy ale začaly doky postupně ztrácet význam. V 60. a 70. letech přišel jejich úpadek a většina z nich byla nakonec uzavřena v roce 1980.

Místo zániku však přišla obrovská proměna.

V roce 1987 vznikl projekt Canary Wharf – jeden z největších projektů regenerace městské oblasti v Evropě. Dominantou se stal mrakodrap One Canada Square, který měl ukázat, že Londýn má ambici stát se významným finančním centrem Evropy.

Zdroj historických informací: Chelsea Construction Consultancy, The Continued Evolution of the London Docklands through to 1990 when it became Canary Wharf, 2021.

Co mě překvapilo nejvíce?

Asi nejvíce mě překvapilo, jak přirozeně vedle sebe dokázaly fungovat dvě úplně odlišné tváře Londýna.

Staré doky, kde kdysi kotvily obchodní lodě, dnes sousedí se skleněnými věžemi světových firem.

Historie nezmizela. Jen dostala nový kabát.

A možná právě v tom je Londýn tak fascinující. Neustále se mění, ale stále v něm zůstávají vrstvy minulosti.

Pokračování cesty

Pokud budete mít v Londýně více času, Canary Wharf není jen rychlá zastávka na fotografii. Udělejte si zde pomalou procházku, dejte si kávu, objevujte zákoutí kolem vody a podívejte se, jak vypadá úplně jiná tvář Londýna.

A pokud chcete projít Londýn podobně jako my – od ikonických míst až po méně známé kouty města – připravila jsem pro vás náš itinerář London in 4 days na Worldee.

Najdete v něm trasu jednotlivých dní, praktické tipy, místa, která jsme navštívili, i naše zkušenosti z cesty se syny.

Londýn je moje první velká láska… a některé lásky zůstanou na celý život.

Po otevření železné opony to byla moje první cesta do zahraničí na vlastní pěst. V době, kdy neexistovaly mobilní telefony a málokdo v ČR měl pevnou linku, Google Maps ani sociální sítě. Jen mapa, pár informací a velká dávka odvahy.

Byla jsem jedna z prvních au pair vyslaných českou agenturou, takže trochu „pokusný králík“. Cesta autobusem s vízem v pase a nejistotou, jestli mě vůbec na hranicích pustí. V hlavě mi běžela jediná otázka: „Co když mi řeknou, že do země nemůžu vstoupit a pošlou mě zpátky?“

Naštěstí se tak nestalo. Po 26 hodinách v autobuse jsem vystoupila v tehdy pro mě obrovském a trochu chaotickém Londýně. Byl začátek března roku 1994. Zatímco v Česku byla ještě zima a sníh, Londýn už pomalu vítal jaro. V parcích kvetly první krokusy a stromy se začínaly zelenat.

Možná právě proto byl můj první cíl jasný – St James’s Park. Místo, které jsem si zamilovala hned při první návštěvě a které jsem po třiceti letech chtěla ukázat i svým synům.

Londýn bez internetu, ale s chutí objevovat

V devadesátých letech se mi Londýn zdál nekonečně velký. Každý víkend jsem vyrážela objevovat další místa s jednodenní travel card v ruce. Bez navigace, bez aplikací a bez přesně naplánovaných itinerářů. Bylo to opravdové objevování. Jedna památka často znamenala celý den. Některá místa jsem navštěvovala opakovaně, protože jsem si je chtěla užít a ne jen „odškrtnout“.

Jedním z míst, které jsem chtěla po letech navštívit znovu, byl Greenwich a nultý poledník. Kdo by nechtěl stát jednou nohou na východní a druhou na západní polokouli? Kdysi jsem zde strávila celý den. Procházela jsem Greenwich Park, užívala si piknik a hlavně nádherný výhled na Londýn z kopce u observatoře.

Tentokrát to bylo trochu jiné. Na objednanou prohlídku observatoře jsme málem nestihli přijít, protože cesta autobusem byla sama o sobě malé dobrodružství. Přijeli jsme pozdě a navíc nás chytil revizor. Den předtím jsem mladšímu synovi koupila podle rady průvodčího na stanici metra v Eppingu jednodenní travel card. Bohužel mi už nikdo nevysvětlil, že neplatí 24 hodin od zakoupení, ale pouze do půlnoci daného dne. Naštěstí byl revizor rozumný. Když viděl mě, mé dva syny a moje upřímné překvapení, pokutu nám odpustil. 😊

Místa, která se změnila, i ta, která zůstala stejná

Dalším místem, které jsem chtěla znovu vidět, bylo British Museum. Právě sem jsem se chodila schovat před londýnským počasím. Tehdy člověk jednoduše vešel dovnitř a mohl strávit hodiny objevováním. Dnes je muzeum stále zdarma, ale návštěvu je potřeba plánovat dopředu a rezervovat si čas. Změnila se také vstupní hala – je modernější, větší a doplněná o obchody i občerstvení. Přesto má stále svoji jedinečnou atmosféru.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat londýnské ikony – červenou telefonní budku, červený double decker, Big Ben, Houses of Parliament, Tower Bridge nebo Trafalgar Square.

Telefonní budka byla kdysi způsobem, jak se spojit se světem. Dnes je spíš symbolem Londýna a oblíbenou fotografickou zastávkou turistů.

Na Trafalgar Square si dodnes pamatuji hlavně horké léto před třiceti lety, kdy mi místní kašna posloužila jako příjemné osvěžení. Už tehdy to bylo místo plné lidí z celého světa, setkávání a povídání.

Telefonní budka – tehdy způsob, jak se spojit se světem. Dnes jeden ze symbolů Londýna.

Waterstones – místo, které přežilo čas

Jednou z mých největších londýnských vzpomínek je knihkupectví Waterstones na Trafalgar Square.

Vzniklo v roce 1984 a pro mě to nebylo jen obyčejné knihkupectví. Trávila jsem zde hodiny hledáním knih, cestovních průvodců a časopisů s pracovními nabídkami. Připomínám – internet tehdy neexistoval. Pokud jste chtěli něco objevit, museli jste hledat jinak.

O to větší byla moje radost, když jsem zjistila, že toto místo stále existuje.

Waterstones na Trafalgar Square – místo, kde jsem před třiceti lety trávila hodiny mezi knihami.

Londýn, který je stále mým domovem

Po návratu mohu říct jediné – Londýn je pro mě stále domovem.

Je zvláštní vrátit se po třiceti letech a zjistit, že město, které mi kdysi připadalo obrovské, je najednou mnohem menší. Všechno je dostupnější, všechno se dá najít během pár vteřin.

Jen některé věci už zmizely. Třeba pravé fish and chips zabalené v novinách do kornoutu už si dnes nekoupíte.

Mým synům se Londýn moc líbil. Mně zase umožnil vrátit se na chvíli zpátky do roku 1994.

A přitom jsem objevila i úplně nový Londýn. Třeba moderní čtvrť Canary Wharf, kterou já pamatuji ještě jako londýnské Docklands – trochu špinavé a hlavně ne dostupné, probíhala tu výstavba, takže staveniště. Místo starých doků dnes stojí jedna z nejmodernějších částí města.

Protože Londýn se stále mění. A možná právě proto je v něm pořád co objevovat.

Chcete projít Londýn v mých stopách?

Připravila jsem pro vás itinerář London in 4 days, podle kterého jsme město prošli my. Najdete v něm trasu jednotlivých dní, tipy na místa, která stojí za návštěvu, praktické informace i naše zkušenosti z cesty se syny.

Pokud chcete poznat Londýn bez stresu a objevit ho trochu mýma očima, můžete se vydat na mnou vyzkoušenou cestu.

Skotsko – země, kterou nám kdysi přiblížil spisovatel Walter Scott a v novodobé době ji znovuobjevily miliony čtenářů díky Dianě Gabaldon. Protože kdo by po přečtení Cizinky nechtěl alespoň na chvíli zažít Skotsko na vlastní kůži?

Walter Scott vytvořil ve svých knihách romantickou představu Skotska plného historie, hrdinů a dramatických příběhů. O mnoho let později na jeho místo tak trochu navázala Diana Gabaldon. Její Cizinka přivedla čtenáře do světa skotských klanů, Jacobitů, starých hradů a drsné krajiny Vysočiny.

A právě Cizinka ve mně ještě víc probudila chuť Skotsko skutečně poznat. Nejen ho číst, ale projít se jeho ulicemi, vidět staré hrady a zjistit, jaká je země, kterou jsem si tolikrát představovala při čtení.

Na delší cestu po Skotsku jsem se chystala už nějakou dobu. A když už jsme se konečně rozhodli vyrazit, nechtěla jsem Edinburgh jen projet nebo ho nechat na někdy příště. Začali jsme právě tady – v hlavním městě Skotska.

Čtyři dny jsem považovala za dostatečný čas na první seznámení. Jenže Edinburgh mě rychle přesvědčil o opaku. Čtyři dny byly málo.

A dnes, když se k naší cestě vracím, zjišťuji ještě jednu věc. Některá místa spojená s Cizinkou jsme tehdy prošli, aniž bychom vůbec tušili, jaký příběh se za nimi skrývá. A jiná jsme naopak úplně minuli.

🇬🇧 Read the English version

Walter Scott byl slavný skotský spisovatel z přelomu 18. a 19. století a jeden ze zakladatelů historického románu. Proslavil se například knihami Ivanhoe nebo Rob Roy. Jeho příběhy plné historie, hrdinů a dramatických událostí výrazně ovlivnily způsob, jakým si lidé představovali skotskou minulost.

A připomíná ho i jeden z nejvýraznějších monumentů Edinburghu – Scott Monument. Když ho zahlédnete mezi domy a ruchem města, možná si ani neuvědomíte, jak působivý příběh se za jeho jménem skrývá.

Když se procházíte centrem města a vidíte tuto obrovskou gotickou věž, připomene vám, jak silně jsou Edinburgh a skotská literatura propojené.

O mnoho let později přišla Diana Gabaldon se svou Cizinkou a Skotsko dostalo další příběh, který dokázal přivést čtenáře přímo sem.

Cizinka přivedla Skotsko do našich knih

Cizinka pro mě není jen příběh Claire a Jamieho. Je to také příběh Skotska.

Když čtete o starých hradech, skotské krajině, Jacobitech a životě v 18. století, začnete si jednotlivá místa představovat. A čím víc čtete, tím větší máte chuť zjistit, jak vypadají doopravdy.

Myslím, že právě tady začíná to cestovatelské lákadlo. Nejdříve si Skotsko zamilujete prostřednictvím knihy a potom chcete stát na místech, která jste si předtím představovali jen ve své fantazii.

A Edinburgh je pro takové poznávání skvělým začátkem.

Edinburgh, který jsme poznali

Na delší cestu po Skotsku jsem se chystala už nějakou dobu. Ale než jsme vyrazili dál, chtěla jsem poznat i Edinburgh – město, které je pro skotskou historii tak důležité.

Edinburgh na mě působil jako město kontrastů. Stačí ujít pár minut a ocitnete se z rušné ulice v tichém zákoutí mezi starými domy, hřbitovy a kamennými zdmi. Nad tím vším se tyčí hrad a v dálce se otevírají výhledy na město i moře.

Čtyři dny jsme si naplánovali jako dostatečný čas na první seznámení. Nakonec jsme zjistili, že Edinburgh má mnohem víc co nabídnout a ani čtyři dny nám nestačily.

A právě při zpětném pohledu jsem si uvědomila, kolik míst spojených s Cizinkou jsme tehdy vlastně prošli, aniž bychom to věděli.

Edinburgh Castle: Skotská historie na vlastní oči

Na Edinburgh Castle jsme samozřejmě zamířili také. Vstupné na hrad jsme si koupili předem online a strávili jsme zde přibližně dvě hodiny.

Už samotná cesta nahoru vám připomene, že Edinburgh rozhodně není město bez kopců. 😊 Ale jakmile projdete branou, otevře se před vámi úplně jiný svět.

Procházeli jsme jednotlivá nádvoří, objevovali místa spojená se skotskou historií a samozřejmě si užívali výhledy na Edinburgh. Hrad působí obrovsky a člověk má pocit, že by tu mohl chodit celé odpoledne.

Mě nejvíc bavilo právě to, že jsme se mohli dotýkat historie, o které jsme předtím jen četli. A když jsem se později začala na Edinburgh dívat také očima fanouška Cizinky, dostala návštěva hradu ještě další rozměr.

Edinburgh Castle není místem, kde bychom hledali Jamieho a Claire. Je ale skvělým místem, kde začít chápat Skotsko, jeho historii a atmosféru, která Dianu Gabaldon inspirovala.

Royal Mile: Edinburgh, který známe z Cizinky

Royal Mile jsme samozřejmě nemohli vynechat. Tato historická tepna Edinburghu spojuje hrad s Palace of Holyroodhouse a při procházce člověk postupně prochází různými tvářemi města.

My jsme se po ní procházeli bez nějakého zvláštního plánu. Zastavovali jsme se, dívali do bočních uliček a nasávali atmosféru starého Edinburghu.

Tehdy jsem ale ještě vůbec netušila, že právě tady se budu po návratu domů při psaní článku vracet k Cizince a hledat místa spojená s příběhem Claire a Jamieho.

A právě to je na cestování krásné. Některá místa poznáte nejdřív jen jako turisté. A až později zjistíte, že za nimi existuje ještě další příběh.

Pokud jste fanoušci Cizinky, na Royal Mile se proto vyplatí dívat trochu pozorněji.

Jamieho tiskárna – místo, které jsme minuli

A tady přichází moje přiznání.

Až při psaní tohoto článku jsem zjistila, že jsme při naší návštěvě Edinburghu minuli místo, které bych dnes jako fanoušek Cizinky určitě hledala.

Bakehouse Close se ukrývá jen kousek od Royal Mile.

V seriálu Cizinka představuje místo, kde měl Jamie svou tiskárnu a kde se Claire po letech znovu setkává s Jamiem. Samotný interiér tiskárny byl vytvořen pro natáčení jinde, ale právě Bakehouse Close představuje její filmovou podobu zvenčí.

A já jsem přitom byla tak blízko.

Tehdy mě vůbec nenapadlo hledat v Edinburghu místa spojená s Cizinkou. Dnes už vím, že při další návštěvě bude Bakehouse Close rozhodně na mém seznamu.

Místa Cizinky, která si nechávám na příště

Čím víc jsem při psaní článku hledala místa spojená s Cizinkou, tím víc jsem zjišťovala, kolik jsem jich při první návštěvě Edinburghu vlastně minula.

A možná je to dobře. Aspoň mám další důvod se vrátit.

Některá z nich jsou přímo v centru města, jiná jsou jen kousek od Edinburghu. Tentokrát už ale budu vědět, kam se vydat.

Tweeddale Court

Tweeddale Court najdete jen kousek od Royal Mile. Nenápadný historický průchod se objevil v seriálu Cizinka a představoval část starého Edinburghu. Natáčely se zde scény ze třetí série, mimo jiné setkání Claire s Fergusem.

Při naší návštěvě jsem kolem podobných míst procházela bez povšimnutí. Dnes už bych se sem určitě podívala.

Palace of Holyroodhouse

Dalším místem, které jsem tentokrát vynechala, je Palace of Holyroodhouse, který stojí na druhém konci Royal Mile.

Pro fanoušky Cizinky je ale zajímavý především kvůli příběhu Claire a Jamieho. Právě zde se v knihách setkávají s Bonnie Prince Charliem v době, kdy se připravuje jakobitské povstání.

Takže až se do Edinburghu vrátím, Royal Mile už pro mě nebude končit hradem. Tentokrát ji dojdu až dolů k Holyroodhouse.

Craigmillar Castle

A pokud si chcete výlet po stopách Cizinky ještě prodloužit, můžete vyrazit za Edinburgh.

Craigmillar Castle leží jen několik kilometrů od centra města a fanoušci seriálu ho znají jako místo, které v Cizince představovalo Ardsmuir Prison, kde byl Jamie vězněn.

Tohle místo jsem při naší cestě také nenavštívila. A čím víc o něm zjišťuji, tím víc mě mrzí, že jsem o něm tehdy nevěděla.

Takže mám další položku na seznamu pro příští Skotsko.

Edinburgh mě přivedl ještě blíž ke Skotsku

Možná je právě tohle na cestování nejlepší. Člověk se vrátí domů, myslí si, že už místo poznal, a pak při prohlížení fotografií nebo psaní článku zjistí, kolik toho ještě neviděl.

Edinburgh jsme si užili po svém. Prošli jsme hrad, Royal Mile, Grassmarket, Calton Hill, muzeum a vydali se i k Forth Bridge. Chtěli jsme, aby si Edinburgh užili všichni, nejen fanoušci Cizinky.

A přesto mám dnes pocit, že jsem v Edinburghu nechala ještě spoustu příběhů nedokončených.

Cizinka mi tentokrát ukázala Edinburgh z trochu jiné perspektivy, ale samotné město má co nabídnout úplně každému.