Londýn je moje první velká láska… a některé lásky zůstanou na celý život.
Po otevření železné opony to byla moje první cesta do zahraničí na vlastní pěst. V době, kdy neexistovaly mobilní telefony a málokdo v ČR měl pevnou linku, Google Maps ani sociální sítě. Jen mapa, pár informací a velká dávka odvahy.
Byla jsem jedna z prvních au pair vyslaných českou agenturou, takže trochu „pokusný králík“. Cesta autobusem s vízem v pase a nejistotou, jestli mě vůbec na hranicích pustí. V hlavě mi běžela jediná otázka: „Co když mi řeknou, že do země nemůžu vstoupit a pošlou mě zpátky?“
Naštěstí se tak nestalo. Po 26 hodinách v autobuse jsem vystoupila v tehdy pro mě obrovském a trochu chaotickém Londýně. Byl začátek března roku 1994. Zatímco v Česku byla ještě zima a sníh, Londýn už pomalu vítal jaro. V parcích kvetly první krokusy a stromy se začínaly zelenat.
Možná právě proto byl můj první cíl jasný – St James’s Park. Místo, které jsem si zamilovala hned při první návštěvě a které jsem po třiceti letech chtěla ukázat i svým synům.
Londýn bez internetu, ale s chutí objevovat
V devadesátých letech se mi Londýn zdál nekonečně velký. Každý víkend jsem vyrážela objevovat další místa s jednodenní travel card v ruce. Bez navigace, bez aplikací a bez přesně naplánovaných itinerářů. Bylo to opravdové objevování. Jedna památka často znamenala celý den. Některá místa jsem navštěvovala opakovaně, protože jsem si je chtěla užít a ne jen „odškrtnout“.
Jedním z míst, které jsem chtěla po letech navštívit znovu, byl Greenwich a nultý poledník. Kdo by nechtěl stát jednou nohou na východní a druhou na západní polokouli? Kdysi jsem zde strávila celý den. Procházela jsem Greenwich Park, užívala si piknik a hlavně nádherný výhled na Londýn z kopce u observatoře.
Tentokrát to bylo trochu jiné. Na objednanou prohlídku observatoře jsme málem nestihli přijít, protože cesta autobusem byla sama o sobě malé dobrodružství. Přijeli jsme pozdě a navíc nás chytil revizor. Den předtím jsem mladšímu synovi koupila podle rady průvodčího na stanici metra v Eppingu jednodenní travel card. Bohužel mi už nikdo nevysvětlil, že neplatí 24 hodin od zakoupení, ale pouze do půlnoci daného dne. Naštěstí byl revizor rozumný. Když viděl mě, mé dva syny a moje upřímné překvapení, pokutu nám odpustil. 😊
Místa, která se změnila, i ta, která zůstala stejná
Dalším místem, které jsem chtěla znovu vidět, bylo British Museum. Právě sem jsem se chodila schovat před londýnským počasím. Tehdy člověk jednoduše vešel dovnitř a mohl strávit hodiny objevováním. Dnes je muzeum stále zdarma, ale návštěvu je potřeba plánovat dopředu a rezervovat si čas. Změnila se také vstupní hala – je modernější, větší a doplněná o obchody i občerstvení. Přesto má stále svoji jedinečnou atmosféru.
Samozřejmě jsme nemohli vynechat londýnské ikony – červenou telefonní budku, červený double decker, Big Ben, Houses of Parliament, Tower Bridge nebo Trafalgar Square.
Telefonní budka byla kdysi způsobem, jak se spojit se světem. Dnes je spíš symbolem Londýna a oblíbenou fotografickou zastávkou turistů.
Na Trafalgar Square si dodnes pamatuji hlavně horké léto před třiceti lety, kdy mi místní kašna posloužila jako příjemné osvěžení. Už tehdy to bylo místo plné lidí z celého světa, setkávání a povídání.
Telefonní budka – tehdy způsob, jak se spojit se světem. Dnes jeden ze symbolů Londýna.
Waterstones – místo, které přežilo čas
Jednou z mých největších londýnských vzpomínek je knihkupectví Waterstones na Trafalgar Square.
Vzniklo v roce 1984 a pro mě to nebylo jen obyčejné knihkupectví. Trávila jsem zde hodiny hledáním knih, cestovních průvodců a časopisů s pracovními nabídkami. Připomínám – internet tehdy neexistoval. Pokud jste chtěli něco objevit, museli jste hledat jinak.
O to větší byla moje radost, když jsem zjistila, že toto místo stále existuje.
Waterstones na Trafalgar Square – místo, kde jsem před třiceti lety trávila hodiny mezi knihami.
Londýn, který je stále mým domovem
Po návratu mohu říct jediné – Londýn je pro mě stále domovem.
Je zvláštní vrátit se po třiceti letech a zjistit, že město, které mi kdysi připadalo obrovské, je najednou mnohem menší. Všechno je dostupnější, všechno se dá najít během pár vteřin.
Jen některé věci už zmizely. Třeba pravé fish and chips zabalené v novinách do kornoutu už si dnes nekoupíte.
Mým synům se Londýn moc líbil. Mně zase umožnil vrátit se na chvíli zpátky do roku 1994.
A přitom jsem objevila i úplně nový Londýn. Třeba moderní čtvrť Canary Wharf, kterou já pamatuji ještě jako londýnské Docklands – trochu špinavé a hlavně ne dostupné, probíhala tu výstavba, takže staveniště. Místo starých doků dnes stojí jedna z nejmodernějších částí města.
Protože Londýn se stále mění. A možná právě proto je v něm pořád co objevovat.
Chcete projít Londýn v mých stopách?
Připravila jsem pro vás itinerář London in 4 days, podle kterého jsme město prošli my. Najdete v něm trasu jednotlivých dní, tipy na místa, která stojí za návštěvu, praktické informace i naše zkušenosti z cesty se syny.
Pokud chcete poznat Londýn bez stresu a objevit ho trochu mýma očima, můžete se vydat na mnou vyzkoušenou cestu.
Leave a Reply