Zakynthos mě překvapil

Přijela jsem na Zakynthos s představou krásného řeckého ostrova.

Modré moře. Bílé útesy. Malé taverny. Pláže. A možná jedna nebo dvě želvy.

Co jsem ale nečekala, bylo, jak rychle mi ostrov začne připadat povědomý.

Začalo to vlastně hned po přistání.

Transfer z letiště jsme měli domluvený předem, ale při placení byla najednou cena jiná, než na jaké jsme se původně dohodli. Zrovna takhle jsem si přivítání na ostrově nepředstavovala.

Rozhodli jsme se proto, že po zbytek pobytu budeme raději mít vlastní auto a s ním i větší svobodu.

Chtěli jsme ostrov poznat, ne jen strávit celý týden na jedné pláži.

A nakonec se ukázalo, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí celé cesty.

Nějak se vždycky domluvíte

Jedna z prvních věcí, která mě překvapila, byla, jak snadné je na Zakynthosu se domluvit.

Pamatuji si, jak jsem vešla do malého obchůdku a za pultem uviděla starší paní. Upřímně jsem si nebyla jistá, jak to s tou angličtinou zvládneme.

Zvládly jsme to dokonale.

Ona mluvila anglicky, já také a všechno najednou působilo úplně přirozeně.

Musela jsem se usmát, protože Zakynthos má s Británií docela zajímavé spojení. Ostrov byl v letech 1815 až 1864 pod britskou ochranou jako součást Spojených států Jónských ostrovů. V roce 1864 se pak Jónské ostrovy staly součástí Řecka.

Samozřejmě bych netvrdila, že právě proto dnes všichni mluví anglicky. Zakynthos je velmi mezinárodní turistická destinace a angličtina je na mnoha místech jednoduše součástí každodenní komunikace.

Přesto mi přišlo trochu vtipné přijet na řecký ostrov a zjistit, že angličtina se tu cítí tak trochu jako doma.

Možná právě tohle bylo jedno z prvních malých překvapení, která si pro mě Zakynthos připravil.

Lidé nám začali připadat povědomí

Přijeli jsme ve druhém týdnu července.

Byla už hlavní letní sezóna, přesto jsme nezažívali žádné neustálé davy turistů. Večer jsme se mohli úplně v klidu procházet podél pobřeží a po pár dnech se stalo něco docela milého.

Začali jsme potkávat stejné lidi.

Stejné prodejce.

Stejné tváře.

Tu úsměv, tam pár slov.

Ostrov pro nás pomalu přestával být anonymním místem.

Naše hostitelka Katerina byla neuvěřitelně milá a vždycky ochotně poradila, kam se vyplatí vyrazit. A pak se stalo něco, co jsem rozhodně nečekala.

Jeden z místních nám půjčil vlastní auto.

Jen tak.

Bylo to vlastně úplně jednoduché gesto, ale nějak mi utkvělo v paměti.

Protože když cestujete, samozřejmě si pamatujete velká a slavná místa. Ale někdy se do vašeho příběhu, který si odvezete domů, mnohem víc zapíše obyčejná laskavost člověka, kterého jste právě poznali.

Dezert s výhledem

Jedním z Katerininých tipů byl Windmill.

Vyrazili jsme tam a objednali si místní dezert frygania.

Byl výborný.

Ale nejvíc si z toho místa nepamatuji samotný dezert.

Pamatuji si ten výhled.

V tu chvíli jsem neměla pocit, že bych chtěla být někde jinde.

Z terasy jsme se dívali do okolní krajiny. Všude kolem rostly olivovníky a za nimi se na obzoru rozprostíralo nekonečné moře.

Olivovníky jsou na Zakynthosu opravdu všude a ostrov produkuje skvělý olivový olej. Nemohli jsme proto odjet bez toho, abychom si nějaký přivezli domů jako suvenýr – malou chuť Zakynthosu, kterou si můžeme vychutnat ještě dlouho po návratu z dovolené.

A možná právě tohle je jeden z nejhezčích suvenýrů, které si můžete z ostrova přivézt.

Tohle mám na cestování opravdu ráda.

Někdy nepotřebujete žádnou slavnou památku.

Stačí stůl, něco dobrého k jídlu a krásný výhled.

Poznat Zakynthos z moře

Samozřejmě jsme se vydali i na loď.

A z moře vypadal Zakynthos úplně jinak.

Útesy najednou působily mnohem vyšší. Objevily se jeskyně, které ze souše nebyly vidět. Malé ostrůvky a skrytá zákoutí se najednou staly součástí krajiny.

Jako bychom ostrov viděli poprvé.

A pak jsme uviděli karetu obecnou.

Caretta caretta.

Plavala vedle naší lodi a několik vteřin jsme ji všichni jen pozorovali.

Pak si jí někdo všiml.

„Je tam želva!“

A najednou…

tam byli všichni.

Jedna loď za druhou.

Bylo to skoro úsměvné.

Přijeli jsme za želvami, ale když vidíte, jak se kolem jedné z nich začnou shromažďovat desítky lodí, nejde se nezeptat, co si o tolika návštěvnících myslí samotná želva.

Byl to krásný okamžik, ale zároveň trochu nepříjemný.

Možná právě v tom spočívá zvláštní stránka cestování do míst, kde je hlavní atrakcí samotná příroda.

Přijedete, protože ji chcete vidět.

A pak si uvědomíte, že někdy je to nejlepší, co pro ni můžete udělat, nechat jí trochu prostoru.

Gerakas patří želvám

Další tvář Zakynthosu jsme poznali na pláži Gerakas.

Je to nádherná, dlouhá písečná pláž, ale zároveň také důležité místo, kam karety obecné připlouvají klást vejce.

V písku byla vyznačená místa s hnízdy, která nám připomínala, že tohle není jen obyčejná pláž pro turisty.

Platí tu pravidla.

Po západu slunce se pláž zavírá, aby byly želvy a jejich hnízdiště v bezpečí.

A vlastně se mi to líbilo.

Tentokrát jsme byli návštěvníky my.

Tahle pláž tu nebyla jen pro nás.

Navagio z výšky

Samozřejmě jsme nemohli opustit Zakynthos, aniž bychom viděli Navagio.

Slavný vrak lodi.

Pláž, která se objevila na tolika fotografiích, že máte skoro pocit, jako byste tam už byli, ještě než skutečně dorazíte.

Jenže vidět ji na vlastní oči bylo přece jen něco jiného.

Stáli jsme vysoko nad zátokou a několik hodin čekali ve frontě mezi davy turistů, abychom se na vyhlídce mohli na chvíli zastavit. A pak jsme konečně uviděli slavný vrak, obklopený bílými útesy a neuvěřitelně modrou vodou.

Výhled byl nádherný.

Samotný zážitek mě ale zklamal.

Po tak dlouhém čekání a ve společnosti tolika dalších návštěvníků nebylo skoro možné se jen zastavit a všechno si v klidu vychutnat.

Samotná pláž byla navíc uzavřená kvůli riziku sesuvů a nestabilním útesům, takže to nebylo Navagio, jaké jsem si podle všech těch fotografií představovala.

A možná právě proto mi v paměti zůstalo tak silně.

Nešlo o to dostat se dolů na písek.

Šlo o to stát tam nahoře a dívat se na něco, co se díky tisícům fotografií stalo téměř neskutečným – a zjistit, že ani ta nejznámější místa nemusí být taková, jaká od nich očekáváme.

Co jsem si ze Zakynthosu odvezla

Procestovali jsme hlavně jižní a západní část ostrova.

Viděli jsme známá místa.

Vyrazili jsme na moře.

Hledali jsme želvy.

Stáli jsme nad Navagiem.

Ochutnali jsme místní dezert s krásným výhledem.

Ale když dnes přemýšlím o Zakynthosu, nevzpomínám si jen na tohle.

Vzpomínám si na starší paní v malém obchůdku, která mluvila anglicky.

Vzpomínám si, jak jsme každý den potkávali stejné lidi podél pobřeží.

Vzpomínám si, jak nám Katerina pokaždé doporučila další místo, kam bychom mohli vyrazit.

Vzpomínám si na želvu, která plavala vedle naší lodi.

A vzpomínám si na místního člověka, který nám natolik důvěřoval, že nám půjčil vlastní auto.

Možná právě proto mě Zakynthos překvapil.

Ne proto, že měl krásné pláže nebo úchvatné útesy. To jsem očekávala.

Překvapil mě tím, že někde mezi mořem, silnicemi, malými obchůdky a lidmi, které jsme potkávali znovu a znovu, začal ostrov působit zvláštně povědomě.

A právě taková místa si člověk většinou pamatuje nejdéle.