Autor: explorewithiveta

Náš rodinný itinerář plný historie, výhledů, procházek a jednoho výletu k ikonickému Forth Bridge.

Edinburgh byl pro nás začátkem skotského dobrodružství. Na delší cestu po Skotsku se teprve chystáme, ale protože jsme si chtěli Edinburgh užít v klidnějším tempu, rozhodli jsme se vyrazit na čtyřdenní city break.

Edinburgh je přesně ten typ města, kde můžete chodit celé dny a stále máte pocit, že jste něco vynechali.

Historické centrum, hrad tyčící se nad městem, úzké uličky, zelené parky, výhledy z kopců i moderní architektura. A když už budete mít pocit, že jste Edinburgh prošli křížem krážem, můžete sednout na vlak a za chvíli být u moře.

Čtyři dny nám nakonec stačily na první seznámení. Ale rozhodně ne na to, abychom poznali celý Edinburgh.

Tady je náš Edinburgh tak, jak jsme ho během čtyř dnů poznali my.

První večer jsme už nic nestihli

Přiletěli jsme večer, všude už byla tma a roaming mi vůbec nefungoval. Najednou jsem musela začít fungovat stejně jako v době bez Google Maps, jízdních řádů a všeho, co dnes najdete na internetu na jedno kliknutí.

Vyšli jsme ven a naštěstí hned před letištěm stály autobusy. Prošla jsem pár zastávek a začala zjišťovat, který z nich nás nejlépe doveze k ubytování.

Ještě že umím anglicky. I když rozumět Skotovi není úplně totéž jako rozumět Britovi. 😁

Nakonec vyhrál Airlink 100 City CenterExpress, který nás přibližně za 30 minut dovezl do části Edinburgh West End.

Ubytovali jsme se a protože už bylo pozdě, žádné velké poznávání Edinburghu se ten večer nekonalo. Nakoupili jsme něco k snídani a šli si odpočinout.

První večer jsme tedy Edinburgh neviděli. Byl ponořený do tmy – a vlastně nám to vůbec nevadilo.

Ráno, kdy si nás Edinburgh začal získávat

Ráno jsme vyrazili pěšky směrem k Edinburskému hradu. Ulice byly téměř prázdné, nikde nikdo. Po asi patnácti minutách chůze jsme prošli typickou edinburskou ulicí s obchody, školou a starými městskými domy a najednou se před námi otevřel Grassmarket.

Náměstí na mě působilo svou atmosférou, přestože jsem tehdy ještě vůbec netušila, jakou má historii. Až později jsem zjistila, že ve středověku tu býval hlučný trh plný dobytka a obchodníků, ale také ponuré místo veřejných poprav, které mu dodaly temnou pověst. Právě tady se odehrál i neuvěřitelný příběh ženy, která přežila vlastní oběšení a vrátila se zpět do života.

Dnes je ale Grassmarket úplně jiný. Barevné domy, restaurace, hospůdky a hlavně Edinburgh Castle, který se tyčí přímo nad náměstím, vytvářejí místo, které si podle mě zamilujete hned při první návštěvě.

A překvapil mě i můj muž. Do Edinburghu se mu původně příliš nechtělo – „Všichni přece jezdí do Dubaje,“ argumentoval. 😁

Jenže právě tady se něco změnilo. Chvíli se rozhlížel a pak řekl:

„Tady je to krásné.“

A myslím, že v tu chvíli Edinburgh získal svého dalšího fanouška.

Atmosféru Skotska navíc krásně podtrhl malý obchůdek se suvenýry – skotské kilty, dudy, šály a další věci, které vám okamžitě připomenou, že jste opravdu ve Skotsku.

Edinburgh Castle: první setkání s historií

Nad městem se tyčí Edinburgh Castle a při první návštěvě se mu prostě nevyhnete.

Z Grassmarketu jsme vystoupali k hradu a cestou jsme si uvědomili, že fotografie trochu klamou. Je to opravdu do kopce. 🙂

Samotný hrad nás ale nezklamal. Strávili jsme zde přibližně dvě hodiny a postupně procházeli jednotlivá nádvoří a expozice.

Mě bavily především příběhy spojené se skotskou historií a výhledy na město. Zakoupila jsem si také audioprůvodce. Pokud umíte anglicky, určitě ho doporučuji. U jednotlivých míst si můžete poslechnout zajímavosti spojené s hradem a audioprůvodce vám zůstane v aplikaci v mobilu i po návštěvě. Takže si můžete některé příběhy pustit ještě doma a vrátit se tak na chvíli zpátky do Edinburghu.

Náš syn si ale našel vlastní atrakci – robotickou sekačku, která statečně zvládala prudký svah kolem hradu. 😁

A právě to je na cestování s dětmi hezké. Vy si myslíte, že jdete za historií, a dítě si odnese úplně jiný zážitek.

Vstup na Edinburgh Castle bych určitě koupila předem.

Když potřebujete na chvíli vypnout

Po historickém centru jsme zamířili do parku Princes Street Gardens. Chtěli jsme si hrad prohlédnout i z úplně jiného úhlu a já jsem měla ještě jeden důvod – chtěla jsem zajít do knihkupectví Waterstones.

Cestou do parku jsme prošli kolem starých náhrobků, které celému místu dodávají trochu tajemnou atmosféru. Je až zvláštní, jak se tady rušné město během pár kroků změní v klidné místo přímo pod hradem.

Došli jsme až k Ross Fountain, odkud je krásný výhled na Edinburgh Castle. Tahle zdobná litinová kašna má také zajímavý příběh. V roce 1862 ji na Velké výstavě v Londýně zaujal edinburský výrobce zbraní Daniel Ross, který ji koupil a daroval městu. Do Edinburghu dorazila rozložená na 122 kusů a v Princes Street Gardens byla instalována v roce 1872.

Odtud jsme vyšli na Princes Street a zamířili do Waterstones. Mám totiž slabost pro knihkupectví a z cest si často vozím knihu jako vzpomínku. Ani tentokrát jsem neodolala.

Pak už jsme začali hledat něco k jídlu. Chtěli jsme si vyzkoušet atmosféru typické britské hospůdky, a tak jsme zamířili do Rose Street. Měli jsme štěstí – v The Rose & Crown zrovna probíhala Happy Hour, takže jsme se dobře najedli a ještě za příjemnou cenu. Po dopoledni plném historie a chození jsme tak na chvíli zpomalili. Jenže náš den v Edinburghu ještě zdaleka nekončil. Odpoledne jsme se rozhodli na chvíli opustit centrum a vydat se vlakem směrem k moři.

A pak jsme si udělali výlet k moři

Jedním z mých oblíbených momentů bylo rozhodnutí na chvíli Edinburgh opustit.

Z Haymarket jsme sedli na vlak, abychom okusili i trochu místního života, a vystoupili ve stanici Dalmeny. Po vystoupení z vlaku jsme se vydali pěšky směrem k městečku South Queensferry. Chvíli jsme šli cestou, kterou bych asi nejlépe popsala jako „buš“, a pak se před námi najednou objevil Forth Bridge – obrovský červený železniční most přes Firth of Forth.

Byla to úplně jiná tvář Skotska.

South Queensferry je malé přímořské městečko s barevnými domy, přístavem a výhledy na všechny tři mosty.

My jsme přijeli v březnu, takže jsme tu měli hlavně klid a minimum turistů. Mrzelo mě jen jedno. Plavby za papuchalky začínají až později na jaře, kdy sem přilétají hnízdit, takže jsme je tentokrát neviděli.

Ty si musíme nechat na příště.

Edinburgh z výšky vypadá ještě lépe

Další ráno jsme se na Grassmarket vrátili, tentokrát ale shora. Prošli jsme nenápadnou uličkou se schody The Vennel Viewpoint, odkud se před námi otevřel neuvěřitelný pohled na Edinburgh Castle.

Bylo zajímavé vidět hrad zase z úplně jiné perspektivy. Už jsme ho prošli, viděli z Grassmarketu i z Princes Street Gardens, ale právě tady mezi kamennými schody a domy působil možná nejfotogeničtěji.

Odtud jsme pokračovali do National Museum of Scotland. Obrovského muzea, kde si podle mě každý najde něco svého. Historie, příroda, věda, technologie i známá ovce Dolly.

My jsme tu nakonec strávili celé dopoledne a klidně bychom vydrželi ještě déle. Budova je krásná sama o sobě a navíc se můžete podívat na střechu, odkud je nádherný výhled na celý Edinburgh.

A to všechno zdarma.

Je to také skvělá záchrana, pokud vám v Edinburghu začne pršet.

Royal Mile a příběhy, které můžete snadno přehlédnout

V poledne jsme se vrátili zpět do centra a prošli se po Royal Mile.

Je to hlavní historická tepna Edinburghu, která spojuje Edinburgh Castle s Palace of Holyroodhouse. Pro turisty je to samozřejmě jedno z nejvyhledávanějších míst ve městě, ale i tady se dají objevit věci, kolem kterých byste jinak jednoduše prošli.

Nás například místní Skot upozornil na nenápadnou cedulku připomínající poslední veřejnou popravu v Edinburghu. Ta se zde konala v roce 1864 a odsouzeným byl George Bryce.

Místo najdete na rohu Lawnmarket a George IV Bridge. Na zdi hledejte malou mosaznou desku a přímo pod ní jsou v dlažbě tři mosazné destičky označující místo, kde kdysi stála šibenice.

Bez upozornění bychom kolem něj pravděpodobně prošli, aniž bychom si ho všimli.

A právě to mě na Edinburghu bavilo. I na těch nejrušnějších místech se skrývají příběhy, které nejsou na první pohled vidět.

A pak jsme našli něco, co jsme vůbec nehledali

Cestou na Calton Hill jsme se postupně dostali i do jiné části Edinburghu.

Najednou jsme se ocitli mezi modernějšími budovami a před námi se objevila výrazná stavba hotelu W Edinburgh.

Jeho střecha je natolik zvláštní, že jsme si ji nejdříve prohlíželi z dálky a přemýšleli, co to vlastně je.

Až později jsme zjistili, že právě tato stavba patří k nejvýraznějším moderním dominantám města.

Takže pokud cestujete s dětmi, můžete jim místo další památky zadat malý úkol:

Najděte v Edinburghu tu nejpodivnější střechu. 😁

Calton Hill jako tečka za dnem

Calton Hill patří mezi nejstarší veřejně přístupná procházková a vyhlídková místa v Británii, která byla od 18. století cíleně upravována tak, aby sloužila obyvatelům města k procházkám a odpočinku.

Na Calton Hill jsme vystoupali až pozdě odpoledne.

A udělali jsme dobře.

Slunce už pomalu zapadalo a před námi se otevřel výhled na celý Edinburgh. Historické centrum, moderní budovy, moře v dálce a monumenty připomínající antické stavby. Na chvíli jsme se jen posadili a dívali se.

Calton Hill patří mezi místa, kam se podle mě vyplatí přijít právě později během dne. Máte čas nikam nespěchat a jen pozorovat město pod sebou.

Právě tady jsem si uvědomila, že Edinburgh není krásný jen kvůli svému hradu.

Je krásný jako celek.

Čtyři dny? Na první návštěvu ano. Na celý Edinburgh ne.

Čtvrtý den už záležel hlavně na čase našeho odletu.

Pokud máte let až večer, můžete ještě navštívit Edinburgh Zoo. My jsme už tentokrát nic dalšího nestíhali, takže jsme si dali klidné ráno, sbalili se a vyrazili směrem na letiště.

A možná to bylo dobře.

Protože Edinburgh jsme si užili bez pocitu, že musíme každý den odškrtnout deset míst.

Za čtyři dny jsme viděli hodně, ale rozhodně ne všechno.

A vlastně je to dobře.

Co se hodí vědět před cestou do Edinburghu

Edinburgh se dá skvěle poznávat pěšky. My jsme většinu města prošli právě takto a místní dopravu využili hlavně při cestě z letiště a mimo centrum.

Jen jedna rada je podle mě opravdu důležitá:

Vezměte si pohodlné boty a počítejte i s nepřízní počasí. Jste ve Skotsku!

Edinburgh je plný kopců, schodů a dlažebních kostek. Některá místa na mapě vypadají, že jsou hned za rohem, ale pak zjistíte, že mezi vámi a cílem stojí ještě pořádný kopec. 🙂

Pokud letíte do Velké Británie, nezapomeňte také před cestou zkontrolovat aktuální podmínky vstupu a vyřídit vše potřebné.

A pokud plánujete návštěvu Edinburgh Castle, vstup bych stejně jako my koupila předem.

Edinburgh bych si prošla znovu

Edinburgh jsme si užili po svém. Prošli jsme hrad, Royal Mile, Grassmarket, Calton Hill, muzeum a vydali se i k Forth Bridge.

A přesto mám dnes pocit, že jsem v Edinburghu nechala ještě spoustu příběhů nedokončených.

Čtyři dny nám stačily na to, abychom se do Edinburghu zamilovali. Nestačily ale na to, abychom ho poznali celý.

Možná právě proto je to místo, kde bych s poznáváním Skotska klidně začala znovu.

A pokud se do Edinburghu chystáte poprvé a chcete vidět, jak jsme si jednotlivé dny naplánovali, připravila jsem také podrobný čtyřdenní itinerář.

Když jsem se po třiceti letech vrátila do Londýna, uvědomila jsem si jednu věc – Londýn nejsou jen historické budovy jako Houses of Parliament, Big Ben nebo Tower Bridge.

Londýn má mnoho tváří.

Ta první, kterou si většina návštěvníků zamiluje, je ikonická a historická. Červené autobusy, telefonní budky, královské paláce a uličky s typickou londýnskou atmosférou.

Ale Londýn, který jsem znala v devadesátých letech, už dávno není stejný. Za posledních třicet let se proměnil v moderní metropoli plnou skleněných mrakodrapů, nových čtvrtí a míst, která by člověk v tehdejším Londýně vůbec nenašel.

Když porovnám Londýn tehdy a dnes, přiznám se, že mám stále trochu raději jeho starší podobu – bez London Eye, bez nekonečných skleněných věží a bez dnešního uspěchaného tempa.

Přesto je jedna proměna, která mě opravdu zaujala. A tou jsou londýnské Docklands.

Thames Barrier – futuristická stavba na Temži

Naše cesta za moderním Londýnem začala u Thames Barrier.

Tato obrovská stavba vznikla jako reakce na ničivé povodně v roce 1953, kdy velká voda způsobila v Londýně rozsáhlé škody. Jejím úkolem je chránit město před přílivovými vlnami a zabránit tomu, aby mořská voda pronikla do Londýna.

Do provozu byla uvedena v roce 1982 a dodnes patří mezi největší pohyblivé protipovodňové bariéry na světě.

Na první pohled působí téměř jako něco ze sci-fi filmu nebo Transformers. Obrovská kovová vrata, která se při uzavření zvednou z řeky a dokážou zastavit celý tok Temže. Design stříbrných kopulí je překvapivě nadčasový a technologie byla na svou dobu opravdu výjimečná.

Bariéra se pravidelně testuje a pokud vás zajímá technika, stojí za to naplánovat návštěvu v době, kdy se zavírá. Více informací o návštěvě najdete zde.

Procházka podél Temže – Londýn, který turisté často nevidí

Od Thames Barrier jsme pokračovali pěšky podél řeky směrem ke stanici metra North Greenwich Station.

Čeká vás přibližně 1,5 km dlouhá procházka po Thames Path, značené stezce podél Temže.

A právě tato část mě bavila možná víc než přeplněná turistická místa v centru.

Najdete zde úplně jiný Londýn:

• pozůstatky starých doků,
• moderní bytové domy,
• industriální zákoutí,
• pouliční umění,
• minimum turistů.

Je to trochu jiný, místy až lehce industriální nebo postapokalyptický Londýn. Místo, kde je stále cítit historie Docklands.

Doporučuji vzít si s sebou vodu, protože občerstvení zde není příliš mnoho.

Pokud se vám nechce jít celou trasu pěšky, můžete část cesty zkrátit autobusem.

Canary Wharf – město budoucnosti uprostřed starých doků

A potom přijde kontrast, který mě opravdu překvapil.

Canary Wharf.

Místo, které dnes působí jako futuristické město plné mrakodrapů, skla, vody a mostů.

Navštívili jsme ho v sobotu v lednu kolem poledne a čekala nás naprostá prázdnota. Něco, co se v Londýně jen tak nevidí.

Po ruchu centra města to bylo snad nejklidnější místo, které jsme během celé cesty navštívili.

Canary Wharf je velmi fotogenické. Najdete zde moderní architekturu, sochy, světelné instalace i současné umění. Doporučuji nechat si čas a jen tak se procházet kolem vodních kanálů.

A ano – objevili jsme zde i fish and chips.

Trochu jsem doufala, že najdu klasické fish and chips zabalené v papírovém kornoutu, jak si je pamatuji z doby před třiceti lety. Bohužel i místní Londýňané mi potvrdili, že tato tradice už téměř zmizela.

Jak se z londýnských doků stalo finanční centrum Evropy

Při procházce Canary Wharf je téměř neuvěřitelné, že zde kdysi bývaly jedny z nejrušnějších doků na světě.

Téměř dvě století sem připlouvaly lodě s nákladem kávy, cukru, rumu nebo dřeva. Oblast Isle of Dogs byla srdcem londýnského obchodu a průmyslu.

West India Import Docks byly otevřeny už v roce 1802 a právě díky obchodu získala tato část Londýna svůj význam. Název Canary Wharf vznikl podle dovozu ovoce a zeleniny z Kanárských ostrovů.

S nástupem kontejnerové dopravy ale začaly doky postupně ztrácet význam. V 60. a 70. letech přišel jejich úpadek a většina z nich byla nakonec uzavřena v roce 1980.

Místo zániku však přišla obrovská proměna.

V roce 1987 vznikl projekt Canary Wharf – jeden z největších projektů regenerace městské oblasti v Evropě. Dominantou se stal mrakodrap One Canada Square, který měl ukázat, že Londýn má ambici stát se významným finančním centrem Evropy.

Zdroj historických informací: Chelsea Construction Consultancy, The Continued Evolution of the London Docklands through to 1990 when it became Canary Wharf, 2021.

Co mě překvapilo nejvíce?

Asi nejvíce mě překvapilo, jak přirozeně vedle sebe dokázaly fungovat dvě úplně odlišné tváře Londýna.

Staré doky, kde kdysi kotvily obchodní lodě, dnes sousedí se skleněnými věžemi světových firem.

Historie nezmizela. Jen dostala nový kabát.

A možná právě v tom je Londýn tak fascinující. Neustále se mění, ale stále v něm zůstávají vrstvy minulosti.

Pokračování cesty

Pokud budete mít v Londýně více času, Canary Wharf není jen rychlá zastávka na fotografii. Udělejte si zde pomalou procházku, dejte si kávu, objevujte zákoutí kolem vody a podívejte se, jak vypadá úplně jiná tvář Londýna.

A pokud chcete projít Londýn podobně jako my – od ikonických míst až po méně známé kouty města – připravila jsem pro vás náš itinerář Londýn za 4 dny na Worldee.

Najdete v něm trasu jednotlivých dní, praktické tipy, místa, která jsme navštívili, i naše zkušenosti z cesty se syny.

Londýn je moje první velká láska… a některé lásky zůstanou na celý život.

Po otevření železné opony to byla moje první cesta do zahraničí na vlastní pěst. V době, kdy neexistovaly mobilní telefony a málokdo v ČR měl pevnou linku, Google Maps ani sociální sítě. Jen mapa, pár informací a velká dávka odvahy.

Byla jsem jedna z prvních au pair vyslaných českou agenturou, takže trochu „pokusný králík“. Cesta autobusem s vízem v pase a nejistotou, jestli mě vůbec na hranicích pustí. V hlavě mi běžela jediná otázka: „Co když mi řeknou, že do země nemůžu vstoupit a pošlou mě zpátky?“

Naštěstí se tak nestalo. Po 26 hodinách v autobuse jsem vystoupila v tehdy pro mě obrovském a trochu chaotickém Londýně. Byl začátek března roku 1994. Zatímco v Česku byla ještě zima a sníh, Londýn už pomalu vítal jaro. V parcích kvetly první krokusy a stromy se začínaly zelenat.

Možná právě proto byl můj první cíl jasný – St James’s Park. Místo, které jsem si zamilovala hned při první návštěvě a které jsem po třiceti letech chtěla ukázat i svým synům.

Londýn bez internetu, ale s chutí objevovat

V devadesátých letech se mi Londýn zdál nekonečně velký. Každý víkend jsem vyrážela objevovat další místa s jednodenní travel card v ruce. Bez navigace, bez aplikací a bez přesně naplánovaných itinerářů. Bylo to opravdové objevování. Jedna památka často znamenala celý den. Některá místa jsem navštěvovala opakovaně, protože jsem si je chtěla užít a ne jen „odškrtnout“.

Jedním z míst, které jsem chtěla po letech navštívit znovu, byl Greenwich a nultý poledník. Kdo by nechtěl stát jednou nohou na východní a druhou na západní polokouli? Kdysi jsem zde strávila celý den. Procházela jsem Greenwich Park, užívala si piknik a hlavně nádherný výhled na Londýn z kopce u observatoře.

Tentokrát to bylo trochu jiné. Na objednanou prohlídku observatoře jsme málem nestihli přijít, protože cesta autobusem byla sama o sobě malé dobrodružství. Přijeli jsme pozdě a navíc nás chytil revizor. Den předtím jsem mladšímu synovi koupila podle rady průvodčího na stanici metra v Eppingu jednodenní travel card. Bohužel mi už nikdo nevysvětlil, že neplatí 24 hodin od zakoupení, ale pouze do půlnoci daného dne. Naštěstí byl revizor rozumný. Když viděl mě, mé dva syny a moje upřímné překvapení, pokutu nám odpustil. 😊

Místa, která se změnila, i ta, která zůstala stejná

Dalším místem, které jsem chtěla znovu vidět, bylo British Museum. Právě sem jsem se chodila schovat před londýnským počasím. Tehdy člověk jednoduše vešel dovnitř a mohl strávit hodiny objevováním. Dnes je muzeum stále zdarma, ale návštěvu je potřeba plánovat dopředu a rezervovat si čas. Změnila se také vstupní hala – je modernější, větší a doplněná o obchody i občerstvení. Přesto má stále svoji jedinečnou atmosféru.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat londýnské ikony – červenou telefonní budku, červený double decker, Big Ben, Houses of Parliament, Tower Bridge nebo Trafalgar Square.

Telefonní budka byla kdysi způsobem, jak se spojit se světem. Dnes je spíš symbolem Londýna a oblíbenou fotografickou zastávkou turistů.

Na Trafalgar Square si dodnes pamatuji hlavně horké léto před třiceti lety, kdy mi místní kašna posloužila jako příjemné osvěžení. Už tehdy to bylo místo plné lidí z celého světa, setkávání a povídání.

Telefonní budka – tehdy způsob, jak se spojit se světem. Dnes jeden ze symbolů Londýna.

Waterstones – místo, které přežilo čas

Jednou z mých největších londýnských vzpomínek je knihkupectví Waterstones na Trafalgar Square.

Vzniklo v roce 1984 a pro mě to nebylo jen obyčejné knihkupectví. Trávila jsem zde hodiny hledáním knih, cestovních průvodců a časopisů s pracovními nabídkami. Připomínám – internet tehdy neexistoval. Pokud jste chtěli něco objevit, museli jste hledat jinak.

O to větší byla moje radost, když jsem zjistila, že toto místo stále existuje.

Waterstones na Trafalgar Square – místo, kde jsem před třiceti lety trávila hodiny mezi knihami.

Londýn, který je stále mým domovem

Po návratu mohu říct jediné – Londýn je pro mě stále domovem.

Je zvláštní vrátit se po třiceti letech a zjistit, že město, které mi kdysi připadalo obrovské, je najednou mnohem menší. Všechno je dostupnější, všechno se dá najít během pár vteřin.

Jen některé věci už zmizely. Třeba pravé fish and chips zabalené v novinách do kornoutu už si dnes nekoupíte.

Mým synům se Londýn moc líbil. Mně zase umožnil vrátit se na chvíli zpátky do roku 1994.

A přitom jsem objevila i úplně nový Londýn. Třeba moderní čtvrť Canary Wharf, kterou já pamatuji ještě jako londýnské Docklands – trochu špinavé a hlavně ne dostupné, probíhala tu výstavba, takže staveniště. Místo starých doků dnes stojí jedna z nejmodernějších částí města.

Protože Londýn se stále mění. A možná právě proto je v něm pořád co objevovat.

Chcete projít Londýn v mých stopách?

Připravila jsem pro vás itinerář Londýn za 4 dny, podle kterého jsme město prošli my. Najdete v něm trasu jednotlivých dní, tipy na místa, která stojí za návštěvu, praktické informace i naše zkušenosti z cesty se syny.

Pokud chcete poznat Londýn bez stresu a objevit ho trochu mýma očima, můžete se vydat na mnou vyzkoušenou cestu.

Skotsko – země, kterou nám kdysi přiblížil spisovatel Walter Scott a v novodobé době ji znovuobjevily miliony čtenářů díky Dianě Gabaldon. Protože kdo by po přečtení Cizinky nechtěl alespoň na chvíli zažít Skotsko na vlastní kůži?

Walter Scott vytvořil ve svých knihách romantickou představu Skotska plného historie, hrdinů a dramatických příběhů. O mnoho let později na jeho místo tak trochu navázala Diana Gabaldon. Její Cizinka přivedla čtenáře do světa skotských klanů, Jacobitů, starých hradů a drsné krajiny Vysočiny.

A právě Cizinka ve mně ještě víc probudila chuť Skotsko skutečně poznat. Nejen ho číst, ale projít se jeho ulicemi, vidět staré hrady a zjistit, jaká je země, kterou jsem si tolikrát představovala při čtení.

Na delší cestu po Skotsku jsem se chystala už nějakou dobu. A když už jsme se konečně rozhodli vyrazit, nechtěla jsem Edinburgh jen projet nebo ho nechat na někdy příště. Začali jsme právě tady – v hlavním městě Skotska.

Čtyři dny jsem považovala za dostatečný čas na první seznámení. Jenže Edinburgh mě rychle přesvědčil o opaku. Čtyři dny byly málo.

A dnes, když se k naší cestě vracím, zjišťuji ještě jednu věc. Některá místa spojená s Cizinkou jsme tehdy prošli, aniž bychom vůbec tušili, jaký příběh se za nimi skrývá. A jiná jsme naopak úplně minuli.

🇬🇧 Read the English version

Walter Scott byl slavný skotský spisovatel z přelomu 18. a 19. století a jeden ze zakladatelů historického románu. Proslavil se například knihami Ivanhoe nebo Rob Roy. Jeho příběhy plné historie, hrdinů a dramatických událostí výrazně ovlivnily způsob, jakým si lidé představovali skotskou minulost.

A připomíná ho i jeden z nejvýraznějších monumentů Edinburghu – Scott Monument. Když ho zahlédnete mezi domy a ruchem města, možná si ani neuvědomíte, jak působivý příběh se za jeho jménem skrývá.

Když se procházíte centrem města a vidíte tuto obrovskou gotickou věž, připomene vám, jak silně jsou Edinburgh a skotská literatura propojené.

O mnoho let později přišla Diana Gabaldon se svou Cizinkou a Skotsko dostalo další příběh, který dokázal přivést čtenáře přímo sem.

Cizinka přivedla Skotsko do našich knih

Cizinka pro mě není jen příběh Claire a Jamieho. Je to také příběh Skotska.

Když čtete o starých hradech, skotské krajině, Jacobitech a životě v 18. století, začnete si jednotlivá místa představovat. A čím víc čtete, tím větší máte chuť zjistit, jak vypadají doopravdy.

Myslím, že právě tady začíná to cestovatelské lákadlo. Nejdříve si Skotsko zamilujete prostřednictvím knihy a potom chcete stát na místech, která jste si předtím představovali jen ve své fantazii.

A Edinburgh je pro takové poznávání skvělým začátkem.

Edinburgh, který jsme poznali

Na delší cestu po Skotsku jsem se chystala už nějakou dobu. Ale než jsme vyrazili dál, chtěla jsem poznat i Edinburgh – město, které je pro skotskou historii tak důležité.

Edinburgh na mě působil jako město kontrastů. Stačí ujít pár minut a ocitnete se z rušné ulice v tichém zákoutí mezi starými domy, hřbitovy a kamennými zdmi. Nad tím vším se tyčí hrad a v dálce se otevírají výhledy na město i moře.

Čtyři dny jsme si naplánovali jako dostatečný čas na první seznámení. Nakonec jsme zjistili, že Edinburgh má mnohem víc co nabídnout a ani čtyři dny nám nestačily.

A právě při zpětném pohledu jsem si uvědomila, kolik míst spojených s Cizinkou jsme tehdy vlastně prošli, aniž bychom to věděli.

Edinburgh Castle: Skotská historie na vlastní oči

Na Edinburgh Castle jsme samozřejmě zamířili také. Vstupné na hrad jsme si koupili předem online a strávili jsme zde přibližně dvě hodiny.

Už samotná cesta nahoru vám připomene, že Edinburgh rozhodně není město bez kopců. 😊 Ale jakmile projdete branou, otevře se před vámi úplně jiný svět.

Procházeli jsme jednotlivá nádvoří, objevovali místa spojená se skotskou historií a samozřejmě si užívali výhledy na Edinburgh. Hrad působí obrovsky a člověk má pocit, že by tu mohl chodit celé odpoledne.

Mě nejvíc bavilo právě to, že jsme se mohli dotýkat historie, o které jsme předtím jen četli. A když jsem se později začala na Edinburgh dívat také očima fanouška Cizinky, dostala návštěva hradu ještě další rozměr.

Edinburgh Castle není místem, kde bychom hledali Jamieho a Claire. Je ale skvělým místem, kde začít chápat Skotsko, jeho historii a atmosféru, která Dianu Gabaldon inspirovala.

Royal Mile: Edinburgh, který známe z Cizinky

Royal Mile jsme samozřejmě nemohli vynechat. Tato historická tepna Edinburghu spojuje hrad s Palace of Holyroodhouse a při procházce člověk postupně prochází různými tvářemi města.

My jsme se po ní procházeli bez nějakého zvláštního plánu. Zastavovali jsme se, dívali do bočních uliček a nasávali atmosféru starého Edinburghu.

Tehdy jsem ale ještě vůbec netušila, že právě tady se budu po návratu domů při psaní článku vracet k Cizince a hledat místa spojená s příběhem Claire a Jamieho.

A právě to je na cestování krásné. Některá místa poznáte nejdřív jen jako turisté. A až později zjistíte, že za nimi existuje ještě další příběh.

Pokud jste fanoušci Cizinky, na Royal Mile se proto vyplatí dívat trochu pozorněji.

Jamieho tiskárna – místo, které jsme minuli

A tady přichází moje přiznání.

Až při psaní tohoto článku jsem zjistila, že jsme při naší návštěvě Edinburghu minuli místo, které bych dnes jako fanoušek Cizinky určitě hledala.

Bakehouse Close se ukrývá jen kousek od Royal Mile.

V seriálu Cizinka představuje místo, kde měl Jamie svou tiskárnu a kde se Claire po letech znovu setkává s Jamiem. Samotný interiér tiskárny byl vytvořen pro natáčení jinde, ale právě Bakehouse Close představuje její filmovou podobu zvenčí.

A já jsem přitom byla tak blízko.

Tehdy mě vůbec nenapadlo hledat v Edinburghu místa spojená s Cizinkou. Dnes už vím, že při další návštěvě bude Bakehouse Close rozhodně na mém seznamu.

Místa Cizinky, která si nechávám na příště

Čím víc jsem při psaní článku hledala místa spojená s Cizinkou, tím víc jsem zjišťovala, kolik jsem jich při první návštěvě Edinburghu vlastně minula.

A možná je to dobře. Aspoň mám další důvod se vrátit.

Některá z nich jsou přímo v centru města, jiná jsou jen kousek od Edinburghu. Tentokrát už ale budu vědět, kam se vydat.

Tweeddale Court

Tweeddale Court najdete jen kousek od Royal Mile. Nenápadný historický průchod se objevil v seriálu Cizinka a představoval část starého Edinburghu. Natáčely se zde scény ze třetí série, mimo jiné setkání Claire s Fergusem.

Při naší návštěvě jsem kolem podobných míst procházela bez povšimnutí. Dnes už bych se sem určitě podívala.

Palace of Holyroodhouse

Dalším místem, které jsem tentokrát vynechala, je Palace of Holyroodhouse, který stojí na druhém konci Royal Mile.

Pro fanoušky Cizinky je ale zajímavý především kvůli příběhu Claire a Jamieho. Právě zde se v knihách setkávají s Bonnie Prince Charliem v době, kdy se připravuje jakobitské povstání.

Takže až se do Edinburghu vrátím, Royal Mile už pro mě nebude končit hradem. Tentokrát ji dojdu až dolů k Holyroodhouse.

Craigmillar Castle

A pokud si chcete výlet po stopách Cizinky ještě prodloužit, můžete vyrazit za Edinburgh.

Craigmillar Castle leží jen několik kilometrů od centra města a fanoušci seriálu ho znají jako místo, které v Cizince představovalo Ardsmuir Prison, kde byl Jamie vězněn.

Tohle místo jsem při naší cestě také nenavštívila. A čím víc o něm zjišťuji, tím víc mě mrzí, že jsem o něm tehdy nevěděla.

Takže mám další položku na seznamu pro příští Skotsko.

Edinburgh mě přivedl ještě blíž ke Skotsku

Možná je právě tohle na cestování nejlepší. Člověk se vrátí domů, myslí si, že už místo poznal, a pak při prohlížení fotografií nebo psaní článku zjistí, kolik toho ještě neviděl.

Edinburgh jsme si užili po svém. Prošli jsme hrad, Royal Mile, Grassmarket, Calton Hill, muzeum a vydali se i k Forth Bridge. Chtěli jsme, aby si Edinburgh užili všichni, nejen fanoušci Cizinky.

A přesto mám dnes pocit, že jsem v Edinburghu nechala ještě spoustu příběhů nedokončených.

Cizinka mi tentokrát ukázala Edinburgh z trochu jiné perspektivy, ale samotné město má co nabídnout úplně každému.